Padlý Bůh smrti- II.

5. června 2014 v 7:25 | WritingDemon |  Padlý Bůh smrti- Kapitolovka ^-^
Další díl kapitolovky! :3

Ten ledový pohled...
Eric mu starostlivě položil ruku na rameno.
"Co blbneš, Alane? Je ti dobře?"
"Myslím, že si na chvíli sednu,"
Mladík ztěžka dosedl na křeslo odpočívárny. Už pár hodin se necítil dobře. Vlastně,
když se nad tím zamyslel, zle mu bylo čím dál častěji. Namlouval si, že to bude způsobeno nervozitou, ale bylo tam něco, co se mu nezdálo být v pořádku. K občasnému úzkostnému třesu a záchvatům zimnice se před nedávnem přidalo i svírání na hrudi.
Světlovlasý přejel hřbetem ruky po Alanově tváři.
"Jsi jako led. Vezmu tě domů,"
Mladší zprudka ucukl.
"Ne! Je mi dobře, Ericu!"
"Ale vypadáš hrozně! Měl by sis odpočinout, nebo něco!"
"Nech toho! Už nejsem tvůj žák!"
Rozhostilo se ponuré ticho.
Pro Erica to byla rána pod pás. Učil chlapce celých patnáct let. Skutečně od malička.
Dobře si pamatoval na den, kdy ho vzal pod svá křídla.
Ostatní děti si hrály, pobíhaly kolem, hlasitě se chechtaly,...
Malý Alan ne. Seděl na lavičce, a listoval obrázkovou knížkou. Ve tváři měl zvláštní, zadumaný výraz.
Už tehdy blonďák věděl, že to je ten klučina, kterého naučí všemu, co potřebuje správná smrtka znát a umět. Když mu to tehdy řekl, jeho obličej se poprvé rozjasnil tím neuvěřitelným úsměvem, který si zachoval dodnes.
Ze sladkých vzpomínek jej vytrhl ztrápený výraz v mladíkově tváři.
"Nechci zasahovat do ničí smrti..."

Eric se zamračil. Alanovy občasné výroky dávaly zabrat i jemu.
"Jako smrtka bys neměl být tak sentimentální,"
"Zamysli se nad tím, Ericu...lidé jsou vždy sami. Sami se narodí, a sami také zemřou,"
"Proč mluvíš o takových věcech? Jednou jsi Bůh smrti, a máš jediný úkol- brát si duše těch, jejichž čas na světě vypršel. To je všechno, štěně! Neber to tak kriticky a jdi se domů vyspat,"
Hnědovlasý už jen posmutněle kývl.
Sentimentální? Možná. Ale jsem to já...nikdy se nezměním...
Zbytek dne proběhl celkem klidně a byl zakončen návštěvou Williama, který Alanovi přidělil jeho první misi.
"Slingby na tebe dohlédne. Přecejen, poslat mladou smrtku ven samotnou, je celkem risk."
Přísně si posunul brýle na nose. Blonďák se na něj zazubil.
"Jasně, Wille, jen neměj péči..."
Pak nadřízeného poměrně hrubě odtáhl do kanceláře. Ten, ač se zmítal a prskal jako kočka, proti blonďákovým silným svalům neměl šanci.
"Co si to dovoluješ?!"
Eric se posadil na pohovku za pracovním stolem, a prosebně na Williama pohlédl. Ten mu nakonec odevzdaně pokynul.
"Tak o co jde?"
"...O Alana... vždycky byl malinko jiný, ale teď se mi přestává líbit," odpověděl ustaraně světlovlasý.
"A?"
"Nechce sbírat duše. Řekl jsem mu, že je Bůh smrti, a patří to k jeho povinnostem, ale neposlouchal mě. Povídal něco o tom, že lidé jsou věčně osamělí, či co...a že se necítí na to, aby pomáhal rozhodovat o jejich životě a smrti,"
Černovlasý šéf se na něj dlouze zadíval. Nakonec vstal, a zapátral v zásuvce s dokumenty.
"Za svůj život jsem se nikdy nesetkal s někým, jako on. Je nadmíru zvláštní, sledovat jeho věčně zadumaný výraz, plný starostí."
"A to není všechno," pokračoval Eric "Dneska málem zkolaboval...nebylo to poprvé, ale třásl se. Vyděsilo mě to. A jeho oči. Normálně jsou...no...jasné...ale v tu chvíli, jako by pohasínaly,"
William sebou prudce cukl.
"Tohle není normální."
Mezi smrtkami byly občasné nevolnosti běžné, tak, jako mezi lidmi. Ale na rozdíl od nich, Bohové smrti nikdy skutečně neonemocní chřipkou, zápalem plic, nebo podobnými chorobami.
"Já vím. Proto jsem s tím šel za tebou. Doufal jsem, že budeš vědět,"
Nadřízený se na chvíli odmlčel. Vždy si svá slova pečivě promýšlel, než je vyřkl nahlas.
"Slyšel jsi o Trnech smrti?"
"To prokletí? Kdysi jsem o tom četl, ale je to jen povídačka, kterou se děsí studenti." odpověděl suše blonďák. Nikdy nevěřil na pohádky nebo legendy, které se šířily mezi mladými. Od přírody byl spíše realista.
"Podle toho, co říkáš, by to nemusel být pouhý blábol," zamumlal Will, přičemž Ericovi podal něklik svazků "Prostuduj si to. Humphriesovi nic neříkej, abys ho zbytečně nevyděsil."
Starší knihy s vděčným kývnutím přijal, rozloučil se, a pomalu zamířil domů.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 SasuKe SasuKe | Web | 15. června 2014 v 14:07 | Reagovat

Okay, tak tady mě to narovinu a upřímně chytlo tak, jak sem nevěřil, že by mě vůbec mohlo chytit něco z Kuroshitsuji, píšeš to vážně dobře.

2 WritingDemon WritingDemon | Web | 15. června 2014 v 14:28 | Reagovat

[1]: Jeeeej, Sasuuu......děkuju moc!!!! :33333

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama