Červen 2014

Padlý Bůh smrti- III.

7. června 2014 v 23:04 | WritingDemon |  Padlý Bůh smrti- Kapitolovka ^-^

Alan seděl na své posteli a přemýšlel o všem, co se za uplynulý den stalo. Také o svém zdravotním stavu, který se pomalu, ale jistě zhoršoval.
Už dříve uvažoval o návštěvě Undertakera. Byl to Bůh smrti ve výslužbě. Teď už si vydělával pouze kopáním hrobů, nebo prací v knihovně.
Nicméně, byl asi nejstarší smrtkou v okruhu mnoha a mnoha kilometrů. Ne, že by to na jeho vzhledu bylo znát, stále typadal jako třicátník.
Jen ta jeho povaha. Většinu času se hloupě pochechtával, nebo se schovával v rakvích svého krámku. Své zákazníky tak velmi rychle odradil.
Nyní jej navštěvovali už jen ti, kdo sí přišli pro informace, kterých měl Hrobař v zásobě vždy spoustu. Vlastně vždy dobře věděl, co se kde šustne. Byl očima a ušima organizace.
"Zítra za ním půjdu," zamumlal si Alan pro sebe, a pak ulehl ke spánku.
Příštího rána mladý Bůh smrti skutečně vyrazil za Hrobařem.
V očekávání zaklepal na těžká dřevěná vrata. K jeho překvapení, nikdo neotvíral.
Možná není doma...
Po dlouhé chvíli stiskl kulatou kliku, a dveře se otevřely. Alana do nosu udeřil zatuchlý pach mrtvol.
Jak tu může takhle žít?
"Vstup, zbloudilá ovečko, ztracená ve spletitém labyrintu svého osudu,"
UnderTakerův hlas byl velmi podobný zvuku skřípajících dveří.
"Co tě sem přivádí? Šálek výborného čaje? Nebo snad klepy tvého okolí? Sháníš rakvičku?"
Alan upřel oči na smrtku, poklidně se opírající o rakev.
"Myslím, že je se mnou něco špatně,"
"Ale jistě...vypadáš jako maličký Bůh smrti, jež nikdy nenajde klid," usmál se široce Hrobař. Měl dlouhé stříbřitě šedé vlasy, přes jejichž ofinu mu téměř nebylo vidět do jasných očí.
Chlapci se naježily chlupy na zátylku. Tohle byl vážně psychopat.
"Nenajde klid? O čem to mluvíte?" zeptal se, poněkud vyvedený z míry.
"Usedni, dáme si čaj, a prohodíme spolu jedno, dvě slova," utrousil Undetaker. Stále se šíleně usmíval.
"Tak mi řekni...jak moc to bolí? Jaký to je pocit?"
Sotva šedovlasý nalil čaj do šálků, přiblížil se k Alanovi více. Namáčkl jej na zeď, a dlouhými černými nehty obtáhl linii jeho čelisti.
"Jak...jak to víte?"
"Tajemství Boha smrti na penzi. Neznají ho ani mí nebožtíci, hehe,"
"Nechte toho, prosím. Jen...mezi smrtkami se říká, že znáte odpovědi na všechny otázky,"
Vysoukal ze sebe mladík. Chtěl mít tuhle bláznivou návštěvu z krku co nejdříve.
"Ale jistě, jistě, že znám," zahalekal Hrobař a posadil Alana do křesla. Sám si sedl naproti němu.
"Tak?"
Mladík ještě pár sekund mlčel, než se dal do řeči. Pověděl staršímu vše, co pokládal za podstatné. Od jeho strachu ze smrti, až po bolesti, které ho tak moc tížily. Na Undertakerově tváři se objevil podivný úsměv. Alana polil studený pot.
"Děje se něco?"
"Takže se stahují,"
"Co se stahuje?! Ničemu nerozumím! Nic jste mi neřekl!"
"Heh...no hořkosladké trny kolem tvého tlukoucího srdce," odvětil šedovlasý, přičemž špičkou ukazováku šťouchl chlapce do hrudi. Ten již nebyl schopen jediného slova. Kdysi četl o tajemném prokletí smrtek, Trnech smrti, ale nikdy nepočítal s tím, že postihnou zrovna jeho.
Trny smrti. Bůh smrti. Síla tisíce nevinných duší.
Teprve teď si začal uvědomovat, jak příšerná jeho situace vlastně je. Jednoho dne se se se smrtí setká tváří v tvář, a ruku v ruce s ní odkráčí. Oči se mu zalily slzami. Skutečně jednou zemře?
Hrobař mu pozvedl bradu, přičemž se zadíval do podivně vybledlých očí mladíka před sebu.
"Ale to není konec světa, jehňátko,"
Jejich rozhovor narušilo bouchnutí dveří. Mezi nimi stál Eric. Vypadal uříceně, zdálo se, že celou cestu běžel.
"Alane! Alane, hledal jsem tě!"
Hnědovlasý však zarytě mlčel. Stále se mu v hlavě rozléhala Undetakerova slova.
Takže se stahují...
Blonďákna Hrobaře vyštěkl.
"Co se stalo?! Proč neodpovídá?! Cos s ním udělal, ty starej úchyle?!"
"Nic, jen je malinko vyděšený,"
"Z čeho?!"
"Zaveď ho domů. Pak si můžeme promluvit,"
Jak starý Bůh smrti řekl, tak Eric udělal. Celou noc studoval knihy, které mu dal William. Dočetl se tam několika zmínek o Trnech smrti, ale nic podstatného.
Teď měl možnost vyptat se na vše, co ho zajímalo.
"Jak můžu Alana osvobodit?"
Undertaker se pousmál.
"Neměl bych ti takovéhle informace říkat, William by zuřil," Když si však všiml blonďákova pohledu, rychle si to rozmyslel.
"Pouze tisíc nevinných duší zvrátí rozhodnutí smrti. Nejsou to ovšem duše, které jsou určeny pro likvidaci, nýbrž duše mladých žen, či dětí. Tak praví legenda. Já však nemohu potvrdit její přesnost, a tobě doporučím jediné. Buď svému žákovi po boku až do konce. Je to vyjímečná mladá smrtka, jedna z miliónu,"
Svou řeč zakončil krátkým uchechtnutím, které měl již ve zvyku, a nejspíše si to už ani neuvědomoval.
Eric se nehodlal jen tak vzdát.
"Já Alana zachráním!!"
"Porušíš tím veškeré zákony i příkazy organizace," upozornil jej Hrobař. Byl si vědom toho, že pokud se proflákne předávání nebezpečných dat, tak si to od Willa slízne.
"Je mi to jedno! Získám těch tisíc duší a vytrhnu svého žáka ze spárů smrti!"



~WritingDemon~

Padlý Bůh smrti- II.

5. června 2014 v 7:25 | WritingDemon |  Padlý Bůh smrti- Kapitolovka ^-^
Další díl kapitolovky! :3

Ten ledový pohled...
Eric mu starostlivě položil ruku na rameno.
"Co blbneš, Alane? Je ti dobře?"
"Myslím, že si na chvíli sednu,"
Mladík ztěžka dosedl na křeslo odpočívárny. Už pár hodin se necítil dobře. Vlastně,
když se nad tím zamyslel, zle mu bylo čím dál častěji. Namlouval si, že to bude způsobeno nervozitou, ale bylo tam něco, co se mu nezdálo být v pořádku. K občasnému úzkostnému třesu a záchvatům zimnice se před nedávnem přidalo i svírání na hrudi.
Světlovlasý přejel hřbetem ruky po Alanově tváři.
"Jsi jako led. Vezmu tě domů,"
Mladší zprudka ucukl.
"Ne! Je mi dobře, Ericu!"
"Ale vypadáš hrozně! Měl by sis odpočinout, nebo něco!"
"Nech toho! Už nejsem tvůj žák!"
Rozhostilo se ponuré ticho.
Pro Erica to byla rána pod pás. Učil chlapce celých patnáct let. Skutečně od malička.
Dobře si pamatoval na den, kdy ho vzal pod svá křídla.
Ostatní děti si hrály, pobíhaly kolem, hlasitě se chechtaly,...
Malý Alan ne. Seděl na lavičce, a listoval obrázkovou knížkou. Ve tváři měl zvláštní, zadumaný výraz.
Už tehdy blonďák věděl, že to je ten klučina, kterého naučí všemu, co potřebuje správná smrtka znát a umět. Když mu to tehdy řekl, jeho obličej se poprvé rozjasnil tím neuvěřitelným úsměvem, který si zachoval dodnes.
Ze sladkých vzpomínek jej vytrhl ztrápený výraz v mladíkově tváři.
"Nechci zasahovat do ničí smrti..."

Eric se zamračil. Alanovy občasné výroky dávaly zabrat i jemu.
"Jako smrtka bys neměl být tak sentimentální,"
"Zamysli se nad tím, Ericu...lidé jsou vždy sami. Sami se narodí, a sami také zemřou,"
"Proč mluvíš o takových věcech? Jednou jsi Bůh smrti, a máš jediný úkol- brát si duše těch, jejichž čas na světě vypršel. To je všechno, štěně! Neber to tak kriticky a jdi se domů vyspat,"
Hnědovlasý už jen posmutněle kývl.
Sentimentální? Možná. Ale jsem to já...nikdy se nezměním...
Zbytek dne proběhl celkem klidně a byl zakončen návštěvou Williama, který Alanovi přidělil jeho první misi.
"Slingby na tebe dohlédne. Přecejen, poslat mladou smrtku ven samotnou, je celkem risk."
Přísně si posunul brýle na nose. Blonďák se na něj zazubil.
"Jasně, Wille, jen neměj péči..."
Pak nadřízeného poměrně hrubě odtáhl do kanceláře. Ten, ač se zmítal a prskal jako kočka, proti blonďákovým silným svalům neměl šanci.
"Co si to dovoluješ?!"
Eric se posadil na pohovku za pracovním stolem, a prosebně na Williama pohlédl. Ten mu nakonec odevzdaně pokynul.
"Tak o co jde?"
"...O Alana... vždycky byl malinko jiný, ale teď se mi přestává líbit," odpověděl ustaraně světlovlasý.
"A?"
"Nechce sbírat duše. Řekl jsem mu, že je Bůh smrti, a patří to k jeho povinnostem, ale neposlouchal mě. Povídal něco o tom, že lidé jsou věčně osamělí, či co...a že se necítí na to, aby pomáhal rozhodovat o jejich životě a smrti,"
Černovlasý šéf se na něj dlouze zadíval. Nakonec vstal, a zapátral v zásuvce s dokumenty.
"Za svůj život jsem se nikdy nesetkal s někým, jako on. Je nadmíru zvláštní, sledovat jeho věčně zadumaný výraz, plný starostí."
"A to není všechno," pokračoval Eric "Dneska málem zkolaboval...nebylo to poprvé, ale třásl se. Vyděsilo mě to. A jeho oči. Normálně jsou...no...jasné...ale v tu chvíli, jako by pohasínaly,"
William sebou prudce cukl.
"Tohle není normální."
Mezi smrtkami byly občasné nevolnosti běžné, tak, jako mezi lidmi. Ale na rozdíl od nich, Bohové smrti nikdy skutečně neonemocní chřipkou, zápalem plic, nebo podobnými chorobami.
"Já vím. Proto jsem s tím šel za tebou. Doufal jsem, že budeš vědět,"
Nadřízený se na chvíli odmlčel. Vždy si svá slova pečivě promýšlel, než je vyřkl nahlas.
"Slyšel jsi o Trnech smrti?"
"To prokletí? Kdysi jsem o tom četl, ale je to jen povídačka, kterou se děsí studenti." odpověděl suše blonďák. Nikdy nevěřil na pohádky nebo legendy, které se šířily mezi mladými. Od přírody byl spíše realista.
"Podle toho, co říkáš, by to nemusel být pouhý blábol," zamumlal Will, přičemž Ericovi podal něklik svazků "Prostuduj si to. Humphriesovi nic neříkej, abys ho zbytečně nevyděsil."
Starší knihy s vděčným kývnutím přijal, rozloučil se, a pomalu zamířil domů.



Padlý Bůh smrti- I.

1. června 2014 v 14:26 | WritingDemon |  Padlý Bůh smrti- Kapitolovka ^-^
Hoja, hoja, WD žije, a pomalu ale jistě se dostává ze zimního spánku! Už také bylo načase...
Přináším vám tedy kapitolovou povídku o mladičkém Bohovi smrti, a jeho rozdílném způsobu uvažování...
Budu moc ráda, pokud dílko okomentujete, nebo zkritizujete...
~WritingDemon~

Ti, jež jsou zodpovědní za rovnováhu mezi životem a smrtí. Ti, kteří získávají duše těch, jejichž čas již vypršel a ukládají je do knihoven, v podobách nahrávek.
Bohové smrti.
Vypadají jako lidé. Odění v černých oblecích a vyzbrojeni kosami smrti rozličných tvarů. Bez brýlí nevidí na krok. Stárnou velice pomalu, a nikdy...nikdy nezemřou. Alespoň ne přirozenou smrtí...
Jak dlouho trvá, než se taková "smrtka" vycvičí? Přesně patnáct let.
Tohle je příběh Alana Humphriese, mladého Boha smrti, a jeho učitele Erica Slingbyho.
Proč o nich?
Protože mladý Alan je nejspíše jedinou smrtkou v celé organizaci, která nechce sbírat duše. Děsí se totiž smrti.
Proč tomu tak je, to bude odhaleno v tomhle povídkovém příběhu...

Drobný Bůh smrti se pozvolným krokem blížil k obrovské prosklené budově, ve které měl od dnešního dne pracovat. Vzbuzovala respekt.
Zatřepal hlavou, a odhrnul si tmavě hnědou ofinu ze zelených očí.
A je to tady...
Jeho učitel již čekal u vchodu, aby jej provedl. Byl to vysoký ramenatý blonďák s pěti francouzskými copy na boku hlavy a malou bradkou. Přesně ten typ muže, kterého byste se báli zeptat na cestu.
Avšak Alan dobře věděl, že Eric má srdce na pravém místě. Dlouhých patnáct let jej zaučoval, a tak měli mnoho příležitostí, vzájemně se poznat. Ani jeden z nich nelitoval.
"Tak, jak se má můj absolvent?" zazubil se blonďák a přátelsky drobounkého mladíka obemknul kolem ramen.
"Vcelku dobře, jen...si nejsem jistý, že to zvládnu..." pronesl váhavým hlasem Alan.
"Tréma je normální, věř mi! Až se do toho dostaneš, bude to práce, jako každá jiná!"
Snad...
Netrvalo dlouho, a nacházeli se v samém srdci organizace. Knihovna. Nekonečná místnost s vysokým stropem, a nesčetným množstvím regálů. V každém z nich se nacházely tisíce "kazet". Jejich obsahem však nebyly filmy. Na páskách byly zaznamenány celé životy, ba i vzpomínky zemřelých lidí. Jeden člověk, jedna páska. Tak pravil zákon už celá staletí.
"Ericu? A co naše duše?"
Eric na tmavovlasého mladíka tázavě pozvedl obočí.
"Jsou nesmrtelné, co bys chtěl ještě vědět?"
Alan však namítl: "Já jen...musí být nesmrtelné vždy? Jeden Bůh smrti mi nedávno říkal, že-"
To už se starší neovládl a odsekl.
"Hloupost!"
Pak se omluvně usmál.
"Moc přemýšlíš, Alane. To se nemá,"
Pak oba pokračovali v prohlídce. Nováček si stihl prohlédnout ještě studovnu, odpočívárnu, oddělení brýlí, a v neposlední řadě poznal spoustu nových lidí, jako je...
"William T. Spears. Dneškem počínaje se stávám vaším hlavním šéfem, a zodpovídám za všechny vaše kroky. Konejte svou práci důsledně, a není se čeho bát."
Alan nejistě přikývl a upřel pohled na muže před sebou. Vysoký, vyhublý, s krátkými černými vlasy, úzkými brýlemi a kamenným výrazem ve tváři.
Budu si muset dávat pozor...
Seznámil se také s Ronaldem. Tak jako Alan, i on byl čerstvým nováčkem. Už jen svým zjevem působil, jako rozpustilý, problémový teenager.
Nazrzlé vlasy a brýle v retro stylu tuto vizáž už jen podtrhovaly. Nicméně byl asi jedinou smrtkou, se kterou hnědovlasý našel společnou řeč.
Navíc, mohl se ho vyptat na spoustu věcí.
"Jak to zatím zvládáš?"
Zrzek se zašklebil.
"Ujde to, je to tu samej stres, takže není nic lepšího, než když vypadneš ven na misi. Ale dost o mně, jakej je tvůj první dojem?"
Alan se krátce zamyslel.
"Jak říkáš...zmatený, jen co je pravda..."
"Si zvykneš. A věz, že lov duší je mnohonásobně lepší, než makačky u brýlí, nebo třídění nahrávek."odvětil Ronald, a opřel se ležérně o Williama za ním. Ten uhul stranou.
"Knoxi, do práce! Jsi jen postranní flákač!"
Ještě, než oba odešli, stihl se Alan zeptat na poslední věc.
"Viděl jste někdy smrtku, která se děsí smrti?"
Namísto teenagera se na něj pohledem zaměřil černovlasý.
"Ne, nikdy."
Tímto začala krátká kariéra Boha smrti, Alana Humphriese...