Okay, okay....alespoň něco...:)

30. dubna 2014 v 21:43 | WritingDemon |  Ostatní
Mno...WritingDemon přináší povídku....ne, není DirkJake, ani nevím, jestli bude na pokračování...nevím proč, ale povídka je z prostředí vojny, malinko poupravená (mladíci nastupují v 15-ti, nějak jsem to udělat musela/chtěla, a jiné východisko nebylo :D), hlavním hrdinou je mladý generál Dave, kterého jsem se snažila nedávno nakreslit (:D), a který má na starosti výcvik nováčků.
Nicméně si troufám tvrdit, že povídka je vcelku vydařená (alespoň po tom minulém "CampFiasku" :DD).
Jo a...abych nezapomněla....také si všímáte, že dobří blogeři/povídkáři, končí s blogy a psaním? Například nedávno Utkvělá představa, která se mi zdála opravdu sympatická, nebo ještě před několika měsíci Moss, a mnoho dalších...ale...pokud se zde najde alespoň někdo, komu se má tvorba líbí, neopustím to tady. Jako kapitán zůstanu na svém blogovém korábu až do samého konce ;)
Můžete psát komenty, připomínky, nápady,...budu za ně moc vděčná :))
P.S. Jako "illustraci" přikládám dokonalý cosplay "generála Davea", abyste si o něm udělali konkrétnější představu ;o)
~WritingDemon~


Mladý generál si prohrábl blonďaté vlasy, a upřel zrak na příchozí nováčky.
Nevěřím, že jsem byl taky takový.
Proletělo mu hlavou, když viděl ty drobné, vyděšeně se rozhlížející chlapce. Poupravil si na nose brýle a přísně zavelel k prohlídkám. Samozřejmě si musel všechny ty budoucí kadety prostudovat.
"Všichni do trenek!"
"Heeh?!" vykřikli překvapeně mladíci. Neodvážili se však cokoliv namítat.
Dave jejich těla rychle zhodnotil očima.
Jsou tak chabí...
"Vypadá to, že doteď jste se dost flákali. Ale to končí, slečinky! Tady budete makat! Nezapomínejte, že tu nejste na dovolené! Jste na vojně! A očekávám od vás naprosto seriózní přístup! Rozumíte?!"
"Ano, pane!" pronesla skupinka sborově. V jejich hlasech však nebyly ani stopy po odhodlání, ani odvaze. Spíše převládala úzkost z neznámého místa a stesk po domově.
Na jednu stranu to mladý generál chápal. Sám před lety stál na jejich místech.
Ale na tu druhou, minulost měla zůstat minulostí. Teď byl velícím důstojníkem, a nemohl si dovolit vypadat jako lítostivá bačkora.
Již nějakou dobu dával velmi výrazně najevo svou pozici. Možná nebyl tak úplně "bedna", ale co mu chybělo na těle, nahradil svým hrdým, nepřístupným chováním. Zastával názor, že neposlušní kadeti musí být potrestáni. Tento přístup však zajistil absolutní kázeň v táboře.
Co naplat, hlavní zdravotnice Kanaya měla občas obavy o zdraví nově příchozích. Právě kvůli velké náročnosti a hrubosti Daveových metod výcviku. Nebylo divu, že se marodka vždy naplnila do posledního lůžka.
Generál však nehodlal od svého přístupu ustoupit.
Z myšlenek ho vytrhl bílý obvaz na břiše jednoho z nováčků. Zamračil se, a zamířil k němu.
"Hej, ty! Jméno."
"J-Jack..."
Tvůj zdravotní stav?"
Hubený hlapec sklopil zrak.
"Nedávný úraz...jen pohmoždění, pane...bude to v pořádku."
"Dobře. Nemysli si tedy, že tě budu nějak šetřit. Pokud nastane problém, jdi s tím na marodku. Ne za mnou. Dobře?"
Mladík roztřeseně kývl. Měl mnohem drobnější tělo i proporce, na rozdíl od svých vrstevníků. Ti sice nebyli nijakvypracovaní, ale jejich postavy i hlasybyly celkově mnohem hrubší.
Divný kluk.
Po dlouhých minutách zabydlování se ve stanech a vybalování věcí, nastal čas oběda.
Jako první dostávali svůj příděl velící. Jejich strava se od té obyčejné dosti lišila. Byla téměř jako domácí, a také byla přesným opakem chatrného stravování nováčků. Museli si zvyknout na tamní tvrdý režim. Toho se dalo dosáhnout jedině metodou hladu a zimy.
Pak přišli na řadu ostřílenější kadeti, kteří zde pobývali již několik let.
Nakonec se jídla dočkali čerství nováčci. Zpočátku ohrnovali nos nad sušeným masem a vodou, avšak hlad nakonec udělal své.
Dave se usadil ke stolu, společně s několika dalšími, jemu podřízenými důstojníky a dal se s nimi do debaty.
"Pochybuju, že tu někdo z nich projde výcvikem bez újmy. Ti mladí jsou rok od roku chatrnější."
Ostatní mu museli dát za pravdu. Zatím, co v minulých letech se nováčci adaptovali poměrně snadno, nyní jim leckdy dělala problémy i klasická "opičí dráha".
"To je proto, že jsou zhýčkaní z domova," přitakal Gamzee.
Kdysi Davea krutě trýznil. Nyní byl však se svou vychrtlou, vysokou postavou jedním z jeho nejlepších přátel a jakousi pravou rukou.
"ale jejich rodiny si neuvědomují, že jim tím rozmazlováním škodí..."
"Tak tak." přikývl mladý generál.
"Měli by je už odmala připravovat na to, co je tu čeká."
To byla samosebou pravda. Odpolední výcvik musel být dokonce zrušen, kvůli celkovému vyčerpání nováčků už při desátém kole běhu okolo tábora.
"To je všechno, co umíte?! Myslíte vážně?!" Sekýroval Dave. Poslední kapkou pro něj bylo, když viděl "Jacka" tahat dřevo na topení. Po mladíkově čele stékal pot, a ve stroužcích kapal na udusanou zem tábora. Generál to již nevydržel a těžkou kládu mu vyrazil z rukou.
"Utahuješ si ze mně?! Jsi vždycky tak neschopný, nebo je to dar extra pro mně?! Odpověz!" utrhl se na chlapce. Ten se strachy chvěl po celém těle. Oči měl křečovitě zavřené ze strachu z Daveova nepříčetného výrazu.
"Nejsem zvyklý..."
Tihle malízmetci...
"Jdi do stanu."
"P-prosím?"
Jdi-do-stanu-slyšíš-mně?!"
"Ano pane! Ano, slyším!" zakňučel Jack a rozechvěle odběhl.
Nemá tu budoucnost.
Dave si povzdechnul.
"Neschopní, což?"
"Ani nevíš jak..."
Nadskočil, když si uvědomil, kdo že to za ním stojí.
"Kanayo..."
Zdravotnice pomalu zavrtěla hlavou.
"Nemůžeš je tak mocnamáhat. Alespoň ne zpočátku. Takto se ti sesypou jako mouchy, věř mi."
"Od kdy mi dáváš rady, když se o ně neprosím?"
"Nech toho...není správné-"
"Ale oni tady nejsou na rekreačním pobytu! Tohle je vojna! Voj-na!" vyštěkl světlovlasý, a několikrát bičíkem zašvihal do prázdna.
"Já jsem tady generál! Já tu vše určuji!"
Kanaya se však nenechala odradit. Za těch několik let byla na Daevovy výlevy zvyklá natolik, že už se ho ani nebála.
"Najdi si večer chvíli, zamysli se nad sebou, a přijď...můžeme si v klidu promluvit. Udělá ti to dobře..." pronesla svým obvyklým klidným hlasem, prohrábla si krátké černé vlasy a odporoučela se. Dave se za ní chvíli díval, než sklopil zrak.
Měl bych se jí omluvit...

Nikdy sice nebyl ten typ, který by prosil o odpuštění, ale v případě krásné zdravotnice nedokázal být dlouho chladným. Vždy, když se nepohodli, nastalo prázdnéticho. Narozdíl od generála, Kanaya totiž byla schopná jej okázale ignorovat a velmi dlouho s ním nepromluvit ani půl slova.
V těch chvílích si Dave uvědomoval, jak je pro něj spolupráce se zdravotnicí důležitá. Její podpora. Mírné úsměvy po ránu. Slova útěchy. Tohle všechno.
Miluju ji.
Nikdy si to nebyl s to připustit. Láska byla na vojně překážkou. Především, pokud jste velící generál.
Nevydržím to...musím jí to říct. Bez ohledu na to, jak to vezme...chci alespoň vědět, na čem jsem...
"Generále?"
Ošil se.
"Co je?"
Sollux. Kdysi jeho nejlepší přítel, ale nyní dost opomíjený. Měl na starosti hlídky, a obchůzky.
"Jen...sepsal jsem plán hlídek na příští dva týdny." zamumlal muž, a předal mu několik listů papíru.
Dave je v rychlosti přejel očima.
"Dobrá práce. Na zbytek dne si vem volno."
"Ano...děkuji..." uctivě sklonil Sollux hlavu. Jeho nižší postavení mu dokonce ani nedovolovalo svému bývalému parťákovi tykat.
Pomalu se stmívalo. Většina kadetů i velících byla ve stanech, nebo se věnovala společným debatám. Měli si toho tolik co říct.
Blonďatý generál se svezl na svou karimatku. Už z principu jako jediný neměl spolubydlícího.
Nespokojeně se zamračil a otevřel svůj deník. Zapsal si další poznámku.
V myšlenkách se vracel o několik let zpět do doby, kdy se zde ocitnul poprvé.
Malý patnáctiletý klučina mezi výcvikem poznamenanými a zkušenějšími kadety. Nahlíželi na něj povětšinou s opovržením a naprostým nezájmem. Všichni až na Solluxe. Ten se ho hned na začátku bez řečí ujal. Samozřejmě jej nemohl nijak chránit před šikanou, ale v těžkých chvílích mu poskytoval útěchu. On a jeho bratr Mituna. Ten však před několika měsíci zemřel na tuberkulózu.
Sollux úmrtí svého mladšího sourozence nesl velmi těžce. A Dave, místo toho, aby byl s ním, odhodil všechny své závazky a stal se generálem. Od toho okamžiku se jejich vztah změnil.
Už nikdy nebude stejný.
Jsem sobec...




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Dirk, nebo Jake? Kdo se vám líbí více?

Dirk <3
Jake <3
Dokonalí jsou jen spolu <33

Komentáře

1 Nekra Nekra | 18. května 2014 v 20:39 | Reagovat

Jo, že Utkvělá Představa skončila s blogem, jsem si všimnul :( (předpokládám, že blog zrušila sama, i když to nevím jistě). Jo, je to škoda. Věnoval jsem jejímu blogu na svým jednu veršovanou vzpomínku.
Moc blogů nenavštěvuji, takže jak moc je odchod autorek a autorů dobrých příběhů masový, nemohu posoudit.

Ale pokud to masové je - proč?
To není "jen", že by neměli čas, když ten blog rovnou zruší (jinak by ho nechali, akorát by nepřibýval obsah). To bude nejspíš nějaký druh protestu. Proti čemu? Nevím ani, jak se dá zjistit, jestli jen nepřešly/i na jinou blogovací doménu.

Taky poslední dobou nejsem moc blogově aktivní.

2 ~// ~// | 24. května 2014 v 0:59 | Reagovat

Ten konec byl super. Nevím proč, prostě se mi to líbí, je v tom takový napětí a o pokračování si to říká.

Co se blogerů týče, každého kdo končí je škoda, tak né že s tím taky praštíš. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama