Láska shinigami není věčná (3+4)

17. července 2013 v 18:28 | WritingDemon
Pootevřel oči. První, co uviděl, byl oranžový strop velké místnosti.
To jsem...spal? Co se stalo? Kde to jsem?
Promnul si čelo a všiml si ledového obkladu, přiloženého na čelo. Příjemně chladil.
"Alane?"
Při pohledu ke dveřím se posunul do polosedu.
"Ericu..."
"Už jsi vzhůru, štěně?" instruktor se na něj mile usmíval. V rukou držel velkou nádobu s vodou a přes rameno nesl několik ručníků.
Tázavý pohled Alana ho dostal do rozpaků.
"Já jsem..jen...chtěl jsem tě..umýt..." vysoukal ze sebe.
Na tváři hnědovlasého chlapce se objevil výrazný rumněnec. Myšlenka, že by ho měl Eric vidět bez šatů mu připadala podivná. Ne nepříjemná, ale dosti zvláštní. Styděl se.
"Um...teď už jsem vzhůru, tak bych si mohl do sprchy..dojít sám...že jo?" zeptal se, i když odpověď pochopitelně znal.
Blonďatý shinigami se zazubil a ošil se.
"U mě doma. Nemohl jsem tě tam v parku jen tak nechat, nic lepšího mě nenapadlo." rozpačitě se podíval bokem.
Alan s pousmál. Nemohl si pomoci. Vždy se o něj tak hezky staral.
"Asi si půjdu dát sprchu..."
"Dobře. Ukážu ti, kde." Přikývl Eric a vedl ho do koupelny.
Malou místnost ozařovalo příjemně zlatavé světlo zářivek.
Tmavovlasý se rozhlédl a jeho pohled se zastavil na instruktorovi.
"Alane, zvládneš to tu?"
"J-jo..."
"Před chvílí jsi se svíjel v bolestných křečích v parku a stratil vědomí. Pomůžu ti, nechceme přece, aby se můj milovaný žák někde ve sprchovém koutě vymlel do němoty, no ne?"
"No..já..."
Mladík nebyl schopen jediného slova. Náhlá nabídka pomoci ve sprchování ho vyvedla z míry. A to pořádně.
"Ale, no tak...nevěříš mi snad?" pronesl naoko uraženě světlovlasý učitel.
"...věřím."
"No tak vidíš." s úsměvem k Alanovi přistoupil a začal ho zbavovat jednotlivých vrstev oblečení. Postupně odhaloval víc a víc z jeho drobounkého těla. Snažil se soustředit, ale moc se mu to nedařilo. Mladší shinigami ho vzrušoval. To nemohl popřít ani kdyby chtěl.
Nakonec ho zbavil i spodního prádla.
"E-Ericu..." sklopil chlapec pohled a zachvěl se.
"Neboj...vlez do toho koutu..."
Alan udělal, co mu bylo přikázáno, ale nebyl s to udržet chvění a nekontrolovatelné červenání na uzdě. Eric na tom nebyl o nic lépe.
Natáhl se přes malého nováčka a pustil vodu, pak se ji nějakou dobu snažil nastavit na správnou teplotu.
"Otoč se...vydrhnu ti záda." šeptl a pomohl rozechvělému mladíčkovi vykonat, co řekl.
Poté vzal houbu, a začal jí lehce masírovat chlapcova napjatá záda a ramena. Alan tichounce zavrněl. Péče, kterou mu světlovlasý věnoval, mu byla příjemná. Přivřel oči a užíval si ten úžasný pocit, že se o něj poprvé v životě někdo stará.
"Líbí?" usmál se sladce Eric.
Nechtěl plýtvat slovy, a tak jen přikývl a pousmál se také.
Další okamžiky koupele oba shinigami prožili v příjemném, ač trošku rozpačitém duchu.
Bylo to poprvé, co učitel mohl vidět svého malého žáčka bez obleku.
Když ho Alan pozoroval svýma oddanýma očima, uvědomil si, jak hrozně moc po něm ve skutečnosti touží. Jako zvíře lačnící po krvi.
Nedával to na sobě však příliš znát. Nechtěl Alana příliš vyděsit. Už tak byl vyjevený dost.
"Teď...asi budu muset jít domů. Vyprovodíš mě...prosím?"
Eric se zamyslel. Nemůže teď nechat Alana samotného.
"A...nechtěl bys tu třeba zůstat do rána?" navrhl mladíčkovi s úsměvem.
"To po tobě nemůžu chtít, Ericu. Už jsi pro mně udělal tolik věcí...ale tohle je moc. Nechci tě obtěžovat, nebo-"
Jeho větu přerušil jazyk, který se vtěsnal mezi jeho rty. Ztichl a poddal se polibku.
Světlovlasý muž polibek prohloubil a prsty zajel do Alanových hnědých vlasů.
Po krátkých důvěrných něžnostech se odpojil.
"Tak...lehni si do mé postele a já budu spát na pohovce v obýváku, dobře?"
"Dobře."
Byla to úplně první noc, kterou Alan trávil v Ericově bytě. Oblékl si tílko a spodní prádlo, a zalehl. Pro chlapce bylo úplně novým zážitkem být uvelebený na posteli, kde obvykle spával jeho učitel. Vdechovat jeho vůni. Tajně doufal, že nastane den, kdy v této posteli budou spolu. On se však ještě necítil připravený. Ještě chvíli bloumal nad událostmi dne, než konečně usnul.

"Dobré ráno, Alane!"
Chlapec zmateně zamžoural do prudkého ranního světla. Pár vteřin mu trvalo, než mu dosšlo, kde je.
"Ericu...dobré."
Eric se posadil na kraj postele. Na tváři měl mírný úsměv.
"Jaká byla noc? Nebál ses tu sám?" optal se škádlivě.
"Už nejsem dítě!" usmál se na něj žák. Za ty tři měsíce, co se znali, si již zvykl na instruktorovy připomínky i humor...vlastně jeho osobitý humor miloval.
Namísto odpovědi mu blonďák věnoval jemný polibek na čelo.
"Dáš si něco k snídani?"
"To by bylo fajn..."
"Ták pojďme do kuchyně!"
S těmito slovy vytáhl Alana z postele a táhl jej do pěkné kuchyňky vedle. Začal něco rychle připravovat a celým bytem se vanula úžasná vůně čerstvých toastů, ze které se drobnému hladovému nováčkovi sbíhaly sliny.
"Hele...Ericu?"
"Copak, štěně?"
Alan se na chvíli odmlčel. Hledal správná slova.
"Vážně ti nevadí, že tu jsem? Nerad otravuji, to víš."
"Co to povídáš? Samozřejmě, že ne. Sám jsem se rozhodl, že tě sem vezmu. O takových věcech ani nepřemýšlej..."
odpověděl mírně Eric. Pak dodal.
"Něco jsem ti vlastně chtěl nabídnout."
Chlapec zpozorněl.
"Tvůj byt je malý. Nechtěl bys...bydlet u mně?"
"To jako napořád?"
"Ano. Jsme od sebe celkem daleko, tak...proč nežít spolu?
"No...budu rád, ale..."
Učitel naklonil hlavu na stranu.
"Ale?"
"Ale co na to bude říkat William-senpai a ostatní?"
"Toho si vůbec nevšímej! Do toho, kde můj žák bydlí jim nic není! Jasný?"
"Dobře."
"Až ti bude líp, pomůžu ti se přestěhovat. Zatím u mě můžeš být jen tak. Jestli tedy chceš."
"Jasně!" Alan nadšeně souhlasil. Samotnému v malém bytě mu bylo často smutno. A teď má možnost žít pod jednou střechou se shinigamim, kterého nade vše miluje.
"Tak rozhodnuto. Vítej doma." usmál se Eric a položil před něj talíř se spoustou křupavých toastů.
Vyvalil oči.
"Ale já to celé nesním! Víš, že jím málo..."
"Sněz alespoň trochu. Za půl hodiny musíme do práce a já nechci, abys mi tam zase zkolaboval."
"Tak dobře...ale vážně jen trochu."

V práci

Shinigami Haken Kyoukai se již začínala probouzet k životu. Shinigami se vraceli z nočních směn a byly nahrazovány denními. Světlovlasý instruktor zanechával Alanovi poslední instrukce.
"Vodu si můžeš natočit na rohu, jídlo kup v bufetu, peníze jsem ti dal do peněženky. Kdybys něco potřeboval, budu u brýlí, jako vždycky, jo?"
"Fajn...děkuji ti. "
"Za nic." usmál se Eric a jemně ho pohladil po tváři a naklonil se k polibku.
"Ale, ale.. copak to tu máme, že by mezipracovní poměry?"
Alan vyděšeně nadskočil. William T. Spears osobně. Vysoký hubený shinigami s černými ulízanými vlasy a hranatými brýlemi. Naštvaným pohledem si oba milence měřil.
"Wille, do poměrů ti nic není." začal rozvážně Eric, který si mnul nos, do kterého ho Alan nechtěně udeřil při úskoku.
"Ale ano. Zamysli se. Tím, že trávíš čas s Humphriesem a ani ho netrénuješ v oblasti jiné, než milostné, obíráš ostatní, pracující shinigami o čas. Zamysli se nad tím."
Natáhl se k Alanovi s nejasným úmyslem. Světlovlasý ho pleskl přes ruku.
"Nedotýkej se ho."
Chvíli napjatého ticha narušila rána, následovaná salvou napomínání.
"Ronalde Knoxi, to snad nemyslíš vážně! To už je třetí regál s brýlemi tento měsíc! Kdy je hodláš zaplatit?!"
"Pardon!"
O pár vteřin později se přiřítil hyperaktivně vypadající mladík, jen o málo starší, než Alan a rozhlédl se po recepci. Světlé, černě podbarvené vlasy mu ještě přidávaly na aktivním vzhledu.
"Nazdar, lidi!" nadšeně vyskočil a pobaveně zapískal na prsty.
Jako první se ozval William.
"Knoxi, o co se snažíš?"
"No, Wille, je to tak. Měl jsem zpoždění, takže jsem to vzal přes oddělení brýlí. Bohužel, byla tam naleštěná podlaha, což jaksi zapříčinilo, že jsem uklouzl. Klidně mě ukamenuj, ale za to fakt nemůžu." ošil se. Už dávno k Williamovu jménu nepřipojoval zdvořilostní přípony.
"Proč ses vůbec na tu práci dal, když ji řádně neplníš?"
"No dovol! Lovím duše, co nejvíc můžu!"
"Nejde jen o lovení duší! Jde o to, že jsi nezodpovědný!"
"To není pravda!"
"Ale je! Sám to musíš vědět! Nemůžu se na tebe spoléhat! Všechno zdržuješ hloupostmi!" William po něm štěkal jako vzteklý pes.
"Podceňuješ mě!"
"To spíše ty se přeceňuješ, Knoxi!"
To už bylo na blonďatého chlapce moc. Prudce se otočil na patách a běžel pryč. Bylo mu jedno kam, hlavně co nejdál od Williama a jeho věčných průpovídek.
"Počkejte, Ronalde-senpai!" nevydržel situaci Alan a vyrazil za ním.
"Hej, Alane!" snažil se hnědovlasého zastavit Eric. Ovšem, už to nestihl. William se za nimi díval a pohlédl na světlovlasého instruktora vedle něj.
"Jsou oba stejní...k ničemu."
"Tohle neříkej. Ronald byl tvůj žák, ne?" nadzvedl Eric obočí. Snažil se být klidný, i když cítil, že dlouho to nevydrží.
Černovlasý si opovržlivě odfrkl.
"Bylo by lepší, kdyby nebyl. Jen mi dělá ostudu."
"Jaký učitel, takový žák, není-liž pravda?"




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama