Červenec 2013

Láska shinigami není věčná (5+6=Yaoi episode =33)

19. července 2013 v 23:06 | WritingDemon
Tmavovlasý nováček se pokoušel co nejrychleji dohnat shinigamiho před ním.
"Ronalde-senpai, kam běžíte? Počkejte na mně!"
Po váhavé chvíli se Ronald zastavil. Netušil proč. Obvykle nikoho neposlouchal, ale na tomhle žáčkovi něco bylo. Neznall ho sice, ale...byl jiný, než ostatní. Cítil to.
Došel k nejbližšímu stromu a svezl se podél kmene.
"Nemusel jste utíkat. Jistě by se to dalo vyřešit i v klidu..."
"Hele, kluku? Pokud spolu máme normálně mluvit, pro tebe jsem Ronny. Zapamatuj si to."
"Tak dobře..." Alan nebyl zvyklý na nabídky k tykání ze strany kvalifikovaných shinigami.
"Nedá se to s ním vydržet."
"S Williamem-senpai?"
Světlovlasý po něm střelil pohledem a odplivl si.
"Tohle oslovení si fakt nezaslouží. Neříkal bych mu tak, ani kdyby si ho zasloužil. Snaží se být důležitej, ale dělá ze sebe idiota. Každý tady ví, co je zač."
"A..co je zač?"
"Huh?" Ronald překvapeně vzhlédl.
"Ty to fakt nevíš?"
"Jak bych mohl? Jsem tu jen chvíli. Tak řekneš mi to?"
"Um...jo. Řeknu to krátce. Nedá se mu věřit. Měl spoustu nováčků. O všechny přišel."
"O všechny? Jak?"
"Očekává mnoho. Až příliš mnoho. Posílal je na mise, které nebyli schopni s chabými zkušenostmi zvládnout. Při tréninku je vyčerpával tak, že nebyli schopni dojít domů. A nejen to..."
"Jak to myslíš?"
"Některých se sám zbavil."
Mladší z obou chlapců mlčel. Ta odpověď ho šokovala. Jak by mohl učitel zabít své žáky? Ať byli jakkoli nezkušení, William neměl právo je zavraždit.
"To je...hrozné..."
"Jo. Jsem jeden z mála, kteří přežili jeho přístup. Ale něco mě to stálo." zahleděl se Ronald před sebe, jako by na cosi nepříjemného vzpomínal. Alan se nevyptával. Proč taky. Bylo zjevné, že by museli probírat pro světlovlasého velmi citlivé téma.
"Chápu. Ale...vrátíme se? Eric bude mít o mně strach."
"Eric je tvůj učitel?"
"Ano...nejlepší učitel, jakého si můžu přát."
"Páni. Važ si toho. Ne každý má takové štěstí, jako ty, Alan-chan..."
Tmavovlasý se při vyslovení "-chan" za jeho jménem zachvěl a poněkud chladně na Ronnyho pohlédl. Nebyl na zdrobněliny zvyklý. Alespoň od téměř cizích ne.
"Jen Alan, prosím...a...měli bychom se vrátit. Eric o mě bude mít strach."
"Tak dobře."
Vydali se tedy zpět do budovy. Eric už čekal u vchodu a zářivě se na Alana usmíval. Ten mu úsměv oplatil.
"Už jsem se bál, že se vám něco stalo, vy dva!"
"Všechno v pořádku." ujistil instruktora tmavovlasý.
Byl teď dokonce o půl hlavy menší, než Ronald. Tak drobounký. Přitahovalo ho to. Až neuvěřitelně.
Přišel k němu blíže a spokojeně se mu zadíval do výrazných zelených očí.
"Hele, já půjdu, musím makat! Tak se měj, Alane...Ericu." zasalutoval Ronny a odporoučel se neznámo kam.
"No, Alane...já taky budu muset. Už mám zpoždění." oznámil Eric. Vteřinu na to Alan vyskočil kus do vzduchu, jelikož ho světlovlasý škádlivě plácl po zadku, na kterém ruku dále držel.
"Ericu!" chlapec ucukl a trošku vyčítavě s rumněncem na tváři na druhého pohlédl. Ten se rozpustile zazubil a pohodil rameny.
"Promiň, nemohl jsem si pomoct. Jsi mi tak blízko...a já tě miluji." zašeptal mu něžně do ucha, které políbil a pustil ho.
"Ne, to nic, jen...je tu spousta lidí." ošil se nervózně Alan.
"Nechal jsem se unést. Tak...zatím, ty moje malé štěně."
"Zatím, Ericu..."
Chvíli se díval za odcházejícím shinigamim, když se zamyslel.
Měl bych také s něčím pomoct.
Vešel na recepci a divoce se rozhlížel po někom, kdo by vypadal, že potřebuje pomoc. Nemohl se však zbavit nepříjemného pocitu, že je kýmsi sledován.
Za několik málo okamžiků zjistil, kým. Přes celou místnost na něj vrhal nehezké pohledy William.
Možná chce pomoct, nebo se mu něco nedaří. Možná proto je tak nepříjemný k okolí...co když Ronny všechno zveličuje? Koneckonců, neznám ho...
S těmito myšlenky vyrazil k černovlasému muži. Rozhodl se pro tuto chvíli odhodit veškerý strach.
"Nepotřebujete s něčím pomoct, William-senpai?" vysoukal ze sebe i přes ten zlověstný výraz.
"Ne. No, i když...mohl bys odnést tyto papíry do kanceláře." ukázal na obrovské balíky dokumentů. Alan by v tu chvíli nejradši odmítl a dělal, že nic nenabídl, ale bylo by to značně neslušné. Chopil se tedy práce. Balíky byly těžké. Měl co dělat, aby se pod jejich váhou nezlomil. Musel je přenést, dokázat tím, že i on, nezkušený nováček může být užitečný.
Naneštěstí, jít do kanceláře znamenalo projít oddělením brýlí.
"Proboha, Alane! Kdo tě sakra tak nabalil?" přiběhl Eric, sotva ho uviděl a jal se ho zbavovat zátěže.
"Ne, já si to vzal sám! Musím to odnést, nebo nikdy nezískám přízeň Williama-senpai, rozumíš?"
Eric mlčel. Konečně mu to došlo.
"Alane, jeho přízeň bys nezískal, ani kdyby ses naučil létat! On si neváží ničeho, natož tak chatrné pomoci, jako tato...pojď, pomůžu ti s tím." vzal většinu balíků do svých svalnatých paží a s Alanem za zády směřoval ke kancelářím.
Když po chvíli složili krabice do rohu jedné z místností, otočil se k tmavovlasému mladíčkovi.
"Pojďme domů."
"Huh? Ale...musíme pracovat! Je tady obrovský rozruch, měli bychom pomáhat." namítl chlapec.
"Ne. Dostal jsem na zbytek dne volno, abych ti mohl ukázat zbytek pozemků, které patří k Shinigami Haken Kyoukai. Pak můžeme jít domů."
"...Dobře."
"Neboj. Nelhal bych ti. Myslíš, že bych tě jen tak bez omluvení táhl z práce?"
Alan odpověď znal.
Ne...ty určitě ne.
"Tak pojďme. Venku se nějak zatahuje. Musíme si pospíšit. Pokud začne pršet, pozemky obcházet nebudeme."
"Proč ne?" zamračil se nechápavě chlapec. Vzpomněl si, že mnohdy vidíval shinigami na obchůzkách i v mohutném dešti.
"Odmítám riskovat, že by ses nachladil. Nevím sice, co s tebou je,ale ani teď nejsi tak úplně ve formě. Raději pak půjdeme domů a uděláme si fajn večer."
Eric se rozhodl celou situaci odůvodnit tak, jak ji cítí. Alan po něm poslední větu zamyšleně zopakoval.
"Fajn večer?"
Světlovlasý jen s úsměvem kývl, obejmul ho kolem ramen a svižným, avšak stále příjemným tempem se vydal ven. Měl pravdu. Skutečně se zatahovalo. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a nad budovami Shinigami Haken Kyoukai se stahovala mohutná tmavá mračna.
"Je celkem dusno." utrousil tiše chlapec.
"Dýchá se ti špatně?"
"Tak trochu...není mi z toho vzduchu moc dobře."
"Neboj se...jen to rychle obejdeme a půjdeme." uklidňoval ho Eric. Měl o něj ale mnohem větší strach, než se zdálo. Ještě před měsícem nedělal žákovi bouřkový vzduch žádné problémy. Teď se však mírně chvěl a zrak upíral ke špičkám vlastních bot.
Učitel ho lehounce políbil na spánek. Byl to spíše letmý dotyk rtů.
"Zase bude dobře."
"Snad ano..."
"Určitě. A Alane?"
"Huh?"
"Byl jsem mile překvapený, když jsi běžel za Ronaldem. Jednou z tebe bude úžasný učitel."
"Ne, je samozřejmost pomoci těm, kteří to potřebují. Jsem prostě takový, jaký-" jeho větu narušil hrom, který zaburácel kousek od nich. Eric se rozhlédl.
"Není bezpečné producírovat se tu v bouřce. Pojďme domů. Prohlídku odložíme na jindy, dobře?"
"Dobře."
Pár vteřin na to se spustil obrovský liják. Žádné upozornění v podobě mrholení. Najednou se to zkrátka spustilo.
"Poběž, Alane!" mírně do chlapce šťouchl a sám se rozběhl směrem domů. Ten se po vteřinách rozmýšlení váhavě pustil za ním. Prudký déšť ho bodal na kůži. Cítil, jak se mu promočené oblečení lepí k tělu. Z hnědých vlasů crčely pramínky ledové dešťové vody a stékaly mu po obličeji, do očí, všude, kam to jen bylo možné. Běžen téměř poslepu.
Najednou do něčeho měkkého narazil. Zamžoural a s úlevou zjistil, že je to Eric, který mu nabízí svou ruku. S povděkem ji přijal. Tímto tempem doběhli do bytu.
Světlovlasý za nimi urychleně zamkl dveře a opřel se o ně.
"Páni...jsme celí promočení. Je mi zima..." zachvěl se Alan.
"Převlékneme se, co říkáš?" navrhl Eric s úsměvem.
"Souhlasím." kývl mladík a zamířil do ložnice, kde se pokoušel vysléct z obleku, nalepeného k jeho jemné kůži. Příliš se mu to nedařilo. V jeho snažení ho vyrušilo cvaknutí kliky u dveří. Otočil se tím směrem.
"Copak, nedaří se?" pousmál se Eric, popošel k němu blíž a upřeně si ho prohlížel. Ve tváři měl nepředvídatelný výraz. Mladíček mu neodpověděl, jen po chvíli hlavu s rumněncem na tváři odvrátil.
"Jsi sladký..." řekl blonďák a za bradičku ho jemně přitáhl zpět. Políbil ho na rty, přitom mu jednou rukou začal rozepínat knoflíčky na obleku.
Alan se malinko zachvěl. Už tušil, co druhý shinigami myslel tim fajn večerem. Už však nebylo cesty zpět. Nechtěl Erica rozesmutnit tím, že odmítne. Jednou by k tomu stejně došlo.Tak proč ne teď.
Starší z nich polibek prohloubil. Svým jazykem začal plenit jeho ústa. Alan mu vyšel vztříc a začátečnicky se zapojil.
Eric se pousmál a stáhl z něj těžké sako, po něm následovala košile. Povalil ho na postel a z chlapcových rtů se malými polibky přesunul ke krčku, který začal něžně opečovávat. Žáček zaklonil hlavu, aby mu práci usnadnil. Trochu to škrábalo kvůli učitelově strništi. Jazykem obtáhl linii jeho spodní čelisti a na chvíli se odtáhl, aby mohl zbavit horní části obleku i sebe. Pak se přesunul k jedné z chlapcových bradavek. Chvíli ji zlehka sál, chvíli žužlal, pohrával si s ní, jak jen to šlo. Poté se jal udělat totéž s druhou. Jedním stehnem se vtěsnal mezi Alanovy nohy a lehce se otřel o bouličku, která se pomalu tvořila v jeho kalhotech. Chlapec se prohnul v zádech a z jeho úst vyšel nepatrný sten.
Eric se pousmál a trošku přitvrdil. Alan mu vycházel vstříc. Cítil, jak se čím dál víc vzrušuje.
Světlovlasý na tom nebyl jinak. Už to nevydržel. Rozepl mladíčkovi kalhoty, které stáhl až ke kolenům. Totéž udělal i se spodním prádlem.
Chlapec se odvrátil. Styděl se. Nebyl na takovéto uspokojování od druhého muže zvyklý, ale nemohl si pomoci. Líbilo se mu to.
"Copak, štěně?" zavrněl mu Eric do ouška. Nejraději by si začal svého malého žáčka hned teď brát. Věděl však, že nesmí. Ublížil by mu. Musí na něj pomalu.
"P-pokra-čuj...pro-sím..." vysoukal ze sebe drobounký shinigami a obejmul ho kolem krku. Tiše zasténal, když mu starší začal žužlat lalůček."
"Jak si přeješ..." vydechl mu světlovlasý do ucha, políbil ho a přesunul se níže. Bez váhání pohltil mladíčkovu chloubu do úst, a pomalu začal pohybovat hlavou. Alan se zalknul a kousl se do rtu, aby držel přebytečné steny na uzdě. Když Eric malinko zrychlil tampo, vzdal to. Bylo koneckonců fuk.
"E-Eri-Ericu..."
"Hmm?" světlovlasý na moment přestal.
"Neprotahuj....to, prosím..."
"Dobře..."
Pomalu si začal mladíčka připravovat, druhou rukou mu mezitím zaměstnával vzrušení. Alan už byl značně netrpělivý. Věděl totiž, že mu chybí málo, aby vyvrcholil. A to ještě něchtěl.
Eric si ještě chvíli pohrával, pak si rozepl kalhoty, shodil je až ke kotníkům, taktéž spodní prádlo.
"Vážně můžu? Nechci ti ublížit, to víš..."
Tmavovlasý přikývl.
Blonďák se na něj ještě chvíli díval a snažil se vyčíst z jeho výrazu emoce. Alan se neubránil pohledu dolů a okamžitě vyděšené oči stáhl zpět.
"Děje se něco? Nechceš, abych to dělal?"
"V-velký..." zamumlal Alan a nervózně se ošil.
"Hehe...tak...začnu. Dobře?"
Chlapec se již nezmohl na odpověď, jen pomalu roztřeseně přikývl.
Eric ho vášnivě políbil, přičemž si ho trošku nadzvedl tak, aby to nebylo tak bolestivé. Pak do něj pomalu, za stálého líbání vnikl. Alan mu vykřikl do úst a prohnul se bolestí. Zatnul zuby, čímž nechtěně zkousnul instruktorův jazyk.
Ten přivřel oči a znehybněl, dokud obrovský tlak nepolevil a mladík nepustil jeho jazyk.
"V... pořádku?" optal se světlovlasý chraplavě.
"A-ano..."
"Dobře..."
Pomalu se v něm začal pohybovat. Byl tak úzký. Mladíček se pokoušel popadnout dech, ale příliš se mu to nedařilo, a tak jen hlasitě sténal. Dal ruce před sebe. Ani nevěděl, proč ale udělal to. Eric mu obě paže chytil a jedinou svou rukou mu je spoutal nad hlavou. Olízl mu ouško.
"Uvolni se, štěně. Nebude to pak tak moc bolet." zašeptal.
Znovu se dal do pomalých přírazů. Alan se všemožně kroutil a prohýbal, v malých doušcích chytal vzduch. Tuto možnost mu však Eric dalším hlubokým divokým polibkem zarazil.
Zapojil se.
Starší zrychlil tempo přírazů, na čele se mu perlily stroužky potu. Taktéž na žáčkově těle se objevovaly známky námahy. Byl by světlovlasého obejmul, ale ruka, která jeho paže poutala nad hlavou mu to nedovolovala. Přivádělo ho to ke šílenství. Myslel, že se rozplyne. Nemohl dělat nic, než prožívat tu dokonalou a zároveň bolestivou slast, kterou mu Eric svým činěním způsoboval.
Cítil, že za chvíli dosáhne svého vrcholu.
"E-Ericu...!" s výkřikem jeho jména vyvrcholil mezi jejich zpocená těla. Světlovlasý ještě chvíli přirážel, než ho následoval.
Chlapcovo nitro zaplnila teplá tekutina. Oba si několik krátkých chvil užívali ten pocit, než z mladíčka Eric vystoupil. Pevně ho obejmul a přál si, aby ta chvíle nikdy neskončila.
Alan v jeho hřejivém objetí rozdýchával nový zážitek.
"Byl jsi úžasný..." zašeptal instruktor a políbil ho do zpocených tmavých vlasů.
"Ne...nic jsem nedělal..." zněla unavená odpověď.
"To můžeme napravit, jestli tedy chceš...ale až jindy. Teď si odpočineme."
Žáček přikývl. Celé tělo ho bolelo. Otočil se na druhý bok,, aby mohl Ericovi pohlížet do těch pronikavých zelených očí, pro shinigami tak charakteristických.
Obtočil mu nohy kolem pasu a přimkl se k jeho široké hrudi svým drobounkým tělem. Tak dobře se cítil jen a pouze v jeho těsné blízkosti. Eric ho jemně ladil po zádech a polibky obdarovával hladké tmavé vlasy. Byl tím, kdo stál vždy na jeho straně. Byl ochoten dát mu celé své srdce. Odevzdal by duši za každý okamžik navíc, který by s ním mohl strávit.
Miloval ho. A vždy bude. Na věky věků.






Láska shinigami není věčná (3+4)

17. července 2013 v 18:28 | WritingDemon
Pootevřel oči. První, co uviděl, byl oranžový strop velké místnosti.
To jsem...spal? Co se stalo? Kde to jsem?
Promnul si čelo a všiml si ledového obkladu, přiloženého na čelo. Příjemně chladil.
"Alane?"
Při pohledu ke dveřím se posunul do polosedu.
"Ericu..."
"Už jsi vzhůru, štěně?" instruktor se na něj mile usmíval. V rukou držel velkou nádobu s vodou a přes rameno nesl několik ručníků.
Tázavý pohled Alana ho dostal do rozpaků.
"Já jsem..jen...chtěl jsem tě..umýt..." vysoukal ze sebe.
Na tváři hnědovlasého chlapce se objevil výrazný rumněnec. Myšlenka, že by ho měl Eric vidět bez šatů mu připadala podivná. Ne nepříjemná, ale dosti zvláštní. Styděl se.
"Um...teď už jsem vzhůru, tak bych si mohl do sprchy..dojít sám...že jo?" zeptal se, i když odpověď pochopitelně znal.
Blonďatý shinigami se zazubil a ošil se.
"U mě doma. Nemohl jsem tě tam v parku jen tak nechat, nic lepšího mě nenapadlo." rozpačitě se podíval bokem.
Alan s pousmál. Nemohl si pomoci. Vždy se o něj tak hezky staral.
"Asi si půjdu dát sprchu..."
"Dobře. Ukážu ti, kde." Přikývl Eric a vedl ho do koupelny.
Malou místnost ozařovalo příjemně zlatavé světlo zářivek.
Tmavovlasý se rozhlédl a jeho pohled se zastavil na instruktorovi.
"Alane, zvládneš to tu?"
"J-jo..."
"Před chvílí jsi se svíjel v bolestných křečích v parku a stratil vědomí. Pomůžu ti, nechceme přece, aby se můj milovaný žák někde ve sprchovém koutě vymlel do němoty, no ne?"
"No..já..."
Mladík nebyl schopen jediného slova. Náhlá nabídka pomoci ve sprchování ho vyvedla z míry. A to pořádně.
"Ale, no tak...nevěříš mi snad?" pronesl naoko uraženě světlovlasý učitel.
"...věřím."
"No tak vidíš." s úsměvem k Alanovi přistoupil a začal ho zbavovat jednotlivých vrstev oblečení. Postupně odhaloval víc a víc z jeho drobounkého těla. Snažil se soustředit, ale moc se mu to nedařilo. Mladší shinigami ho vzrušoval. To nemohl popřít ani kdyby chtěl.
Nakonec ho zbavil i spodního prádla.
"E-Ericu..." sklopil chlapec pohled a zachvěl se.
"Neboj...vlez do toho koutu..."
Alan udělal, co mu bylo přikázáno, ale nebyl s to udržet chvění a nekontrolovatelné červenání na uzdě. Eric na tom nebyl o nic lépe.
Natáhl se přes malého nováčka a pustil vodu, pak se ji nějakou dobu snažil nastavit na správnou teplotu.
"Otoč se...vydrhnu ti záda." šeptl a pomohl rozechvělému mladíčkovi vykonat, co řekl.
Poté vzal houbu, a začal jí lehce masírovat chlapcova napjatá záda a ramena. Alan tichounce zavrněl. Péče, kterou mu světlovlasý věnoval, mu byla příjemná. Přivřel oči a užíval si ten úžasný pocit, že se o něj poprvé v životě někdo stará.
"Líbí?" usmál se sladce Eric.
Nechtěl plýtvat slovy, a tak jen přikývl a pousmál se také.
Další okamžiky koupele oba shinigami prožili v příjemném, ač trošku rozpačitém duchu.
Bylo to poprvé, co učitel mohl vidět svého malého žáčka bez obleku.
Když ho Alan pozoroval svýma oddanýma očima, uvědomil si, jak hrozně moc po něm ve skutečnosti touží. Jako zvíře lačnící po krvi.
Nedával to na sobě však příliš znát. Nechtěl Alana příliš vyděsit. Už tak byl vyjevený dost.
"Teď...asi budu muset jít domů. Vyprovodíš mě...prosím?"
Eric se zamyslel. Nemůže teď nechat Alana samotného.
"A...nechtěl bys tu třeba zůstat do rána?" navrhl mladíčkovi s úsměvem.
"To po tobě nemůžu chtít, Ericu. Už jsi pro mně udělal tolik věcí...ale tohle je moc. Nechci tě obtěžovat, nebo-"
Jeho větu přerušil jazyk, který se vtěsnal mezi jeho rty. Ztichl a poddal se polibku.
Světlovlasý muž polibek prohloubil a prsty zajel do Alanových hnědých vlasů.
Po krátkých důvěrných něžnostech se odpojil.
"Tak...lehni si do mé postele a já budu spát na pohovce v obýváku, dobře?"
"Dobře."
Byla to úplně první noc, kterou Alan trávil v Ericově bytě. Oblékl si tílko a spodní prádlo, a zalehl. Pro chlapce bylo úplně novým zážitkem být uvelebený na posteli, kde obvykle spával jeho učitel. Vdechovat jeho vůni. Tajně doufal, že nastane den, kdy v této posteli budou spolu. On se však ještě necítil připravený. Ještě chvíli bloumal nad událostmi dne, než konečně usnul.

"Dobré ráno, Alane!"
Chlapec zmateně zamžoural do prudkého ranního světla. Pár vteřin mu trvalo, než mu dosšlo, kde je.
"Ericu...dobré."
Eric se posadil na kraj postele. Na tváři měl mírný úsměv.
"Jaká byla noc? Nebál ses tu sám?" optal se škádlivě.
"Už nejsem dítě!" usmál se na něj žák. Za ty tři měsíce, co se znali, si již zvykl na instruktorovy připomínky i humor...vlastně jeho osobitý humor miloval.
Namísto odpovědi mu blonďák věnoval jemný polibek na čelo.
"Dáš si něco k snídani?"
"To by bylo fajn..."
"Ták pojďme do kuchyně!"
S těmito slovy vytáhl Alana z postele a táhl jej do pěkné kuchyňky vedle. Začal něco rychle připravovat a celým bytem se vanula úžasná vůně čerstvých toastů, ze které se drobnému hladovému nováčkovi sbíhaly sliny.
"Hele...Ericu?"
"Copak, štěně?"
Alan se na chvíli odmlčel. Hledal správná slova.
"Vážně ti nevadí, že tu jsem? Nerad otravuji, to víš."
"Co to povídáš? Samozřejmě, že ne. Sám jsem se rozhodl, že tě sem vezmu. O takových věcech ani nepřemýšlej..."
odpověděl mírně Eric. Pak dodal.
"Něco jsem ti vlastně chtěl nabídnout."
Chlapec zpozorněl.
"Tvůj byt je malý. Nechtěl bys...bydlet u mně?"
"To jako napořád?"
"Ano. Jsme od sebe celkem daleko, tak...proč nežít spolu?
"No...budu rád, ale..."
Učitel naklonil hlavu na stranu.
"Ale?"
"Ale co na to bude říkat William-senpai a ostatní?"
"Toho si vůbec nevšímej! Do toho, kde můj žák bydlí jim nic není! Jasný?"
"Dobře."
"Až ti bude líp, pomůžu ti se přestěhovat. Zatím u mě můžeš být jen tak. Jestli tedy chceš."
"Jasně!" Alan nadšeně souhlasil. Samotnému v malém bytě mu bylo často smutno. A teď má možnost žít pod jednou střechou se shinigamim, kterého nade vše miluje.
"Tak rozhodnuto. Vítej doma." usmál se Eric a položil před něj talíř se spoustou křupavých toastů.
Vyvalil oči.
"Ale já to celé nesním! Víš, že jím málo..."
"Sněz alespoň trochu. Za půl hodiny musíme do práce a já nechci, abys mi tam zase zkolaboval."
"Tak dobře...ale vážně jen trochu."

V práci

Shinigami Haken Kyoukai se již začínala probouzet k životu. Shinigami se vraceli z nočních směn a byly nahrazovány denními. Světlovlasý instruktor zanechával Alanovi poslední instrukce.
"Vodu si můžeš natočit na rohu, jídlo kup v bufetu, peníze jsem ti dal do peněženky. Kdybys něco potřeboval, budu u brýlí, jako vždycky, jo?"
"Fajn...děkuji ti. "
"Za nic." usmál se Eric a jemně ho pohladil po tváři a naklonil se k polibku.
"Ale, ale.. copak to tu máme, že by mezipracovní poměry?"
Alan vyděšeně nadskočil. William T. Spears osobně. Vysoký hubený shinigami s černými ulízanými vlasy a hranatými brýlemi. Naštvaným pohledem si oba milence měřil.
"Wille, do poměrů ti nic není." začal rozvážně Eric, který si mnul nos, do kterého ho Alan nechtěně udeřil při úskoku.
"Ale ano. Zamysli se. Tím, že trávíš čas s Humphriesem a ani ho netrénuješ v oblasti jiné, než milostné, obíráš ostatní, pracující shinigami o čas. Zamysli se nad tím."
Natáhl se k Alanovi s nejasným úmyslem. Světlovlasý ho pleskl přes ruku.
"Nedotýkej se ho."
Chvíli napjatého ticha narušila rána, následovaná salvou napomínání.
"Ronalde Knoxi, to snad nemyslíš vážně! To už je třetí regál s brýlemi tento měsíc! Kdy je hodláš zaplatit?!"
"Pardon!"
O pár vteřin později se přiřítil hyperaktivně vypadající mladík, jen o málo starší, než Alan a rozhlédl se po recepci. Světlé, černě podbarvené vlasy mu ještě přidávaly na aktivním vzhledu.
"Nazdar, lidi!" nadšeně vyskočil a pobaveně zapískal na prsty.
Jako první se ozval William.
"Knoxi, o co se snažíš?"
"No, Wille, je to tak. Měl jsem zpoždění, takže jsem to vzal přes oddělení brýlí. Bohužel, byla tam naleštěná podlaha, což jaksi zapříčinilo, že jsem uklouzl. Klidně mě ukamenuj, ale za to fakt nemůžu." ošil se. Už dávno k Williamovu jménu nepřipojoval zdvořilostní přípony.
"Proč ses vůbec na tu práci dal, když ji řádně neplníš?"
"No dovol! Lovím duše, co nejvíc můžu!"
"Nejde jen o lovení duší! Jde o to, že jsi nezodpovědný!"
"To není pravda!"
"Ale je! Sám to musíš vědět! Nemůžu se na tebe spoléhat! Všechno zdržuješ hloupostmi!" William po něm štěkal jako vzteklý pes.
"Podceňuješ mě!"
"To spíše ty se přeceňuješ, Knoxi!"
To už bylo na blonďatého chlapce moc. Prudce se otočil na patách a běžel pryč. Bylo mu jedno kam, hlavně co nejdál od Williama a jeho věčných průpovídek.
"Počkejte, Ronalde-senpai!" nevydržel situaci Alan a vyrazil za ním.
"Hej, Alane!" snažil se hnědovlasého zastavit Eric. Ovšem, už to nestihl. William se za nimi díval a pohlédl na světlovlasého instruktora vedle něj.
"Jsou oba stejní...k ničemu."
"Tohle neříkej. Ronald byl tvůj žák, ne?" nadzvedl Eric obočí. Snažil se být klidný, i když cítil, že dlouho to nevydrží.
Černovlasý si opovržlivě odfrkl.
"Bylo by lepší, kdyby nebyl. Jen mi dělá ostudu."
"Jaký učitel, takový žák, není-liž pravda?"





Láska shinigami není věčná (2)

15. července 2013 v 19:11 | WritingDemon
Eric si hnědovlasého mladíčka starostlivě měřil.
"Je ti dobře, Alane? Jsi bledý jako stěna."
"Nic mi není. Jen...na recepci se nedalo dýchat, jsem rád, že můžu nachytat do plic čerstvý vzduch tady
ve stínu stromů."
Učitel kývl, ale stále ho koutkem oka pozorně sledoval.
"Tak...jo. Dáš si něco studenýho k pití?" usmál se zářivě. Alan spokojeně kývl.
V parném dni neexistovalo nic příjemnějšího, než ledová limonáda, nebo káva s ledem.
"To bys byl hodný, Ericu. Umírám žízní, abych pravdu řekl." přivřel oči, když stromy zmizely za nimi a dostavil se prudký sluneční svit.
O půl hodiny později již seděli na lavičce v maličkém pustém parku za hlavní budovou, v příjemném chládku, který poskytoval stín stromů.
"A jak se v Shinigami Haken Kyoukai cítíš, jakožto nováček?" optal se učitel se zájmem a pozoroval, jak Alan srká poslední zbytky kávy s ledem z velkého kelímku. Když skončil, upřel pohled na špičky svých naleštěných bot.
"No...jsem rád, že jsem tady. Ale...ještě mnohem raději, že mám za učitele tebe."
Eric se rozesmál.
"Ale no tak, stejně dobře bys vycházel s jakýmkoli jiným instruktorem!"
Hnědovlasý nováček na něj upřel utrápený pohled.
"Miluji tě, Ericu. Víc, než si dokážeš představit. A ty to víš..."
"Samozřejmě, že to vím, Alane...já tebe také...jen...si z tebe trošku střílím."
Pobaveně mladšímu pocuchal hnědé vlasy a pak je opět uhladil do původního tvaru, přitom upřel oči na jeho čelo, které po chvíli obdaroval jemným motýlím polibkem. Nechal drobounkého žáčka, aby se o něj pohodlně opřel.
Několik minut vládlo podivné ticho. Jako první ho nečekaně prolomil Alan.
"Bude to navždy...že ano?"
"Huh?" učitel nadzvedl obočí.
"Ty víš, Ericu. Ty..a já...spolu..."
Kývl.
"Navždy, Alane. Na věky věků. Dokud shinigami žijí věčně. Naše láska nikdy neskončí."
Mladší z obou zamyšleně mlčel, aby si slova upřesnil.
"A Ericu? Je to...správné?"
"Co tím myslíš?"
"No...jsi můj učitel. Já tvůj žák. Neměli bychom mít mezi sebou žádný milostný vztah..."
"Alane. Náš vztah je mnohem důležitější, než role, kterou zaujímáme pracovně. Kdyby se to provalilo, raději bych se vzdal funkce učitele, než citů, které k tobě chovám. A to se nezmění. Nikdy."
Přetáhl si chlapce na klín, přitiskl se k jeho zádům a vdechoval jemnou vůni jeho vlasů. Tu vůni, kterou tak miloval. Miloval na něm úplně vše. Přál si, aby jejich společné chvíle jako tato, nikdy neskončily.
Alan trochu pootočil hlavu a chtěl cosi říct, ale blonďatý instruktor si to přebral po svém. Začal si jazykem probojovávat cestu do jeho úst. Žák nevzdoroval. Proč taky? Erica miloval...a on jeho...nebylo, co řešit.
Zcela se jeho polibku poddal. Přivřel oči a vnímal jen ten zvláštní pocit, jak mu Eric plení ústa svým jazykem, když v tom mírně skousl ten jeho. Cukl sebou. Eric jeho jazyk pustil a přerušil to jedinečné spojení.
"Promiň...jdu na tebe moc rychle...známe se teprve krátce...omlouvám se, štěně." sklopil oči.
"To nic, já jen...nejsem ještě připravený. Není to tebou, je to mnou, Ericu...dej mi ještě čas...prosím."
Obejmul ho, Eric mu dal letmý polibek na rty.
"Dobře."
Na rtech nováčka se objevil milý úsměv a vstal na nohy, aby se protáhl.
"Alane, víš, že-" od toho okamžiku se mladíka zmocnil ohavný pocit z tohotýž poledne v práci. V uších mu začalo pískat tak, že nebylo možné slyšet instruktorova slova. Rozklepala se mu kolena a okolí se podivně obracelo. Zakymácel se.
"Alane!"
Mladíkova tvář se stáhla do bolestné grimasy. Svíravá bolest začala znovu. Silněji. Naléhavěji, než předtím.
"Hej, Alane!! Co se stalo?! ALANE!!!!"

Láska shinigami není věčná...

13. července 2013 v 21:19 | WritingDemon
Bylo obyčejné horké letní odpoledne. V prosklené budově Shinigami Haken Kyoukai se však naplno pracovalo. Poslední dobou bylo práce čím dál víc.
Ne všichni byli s to zvládat náročnější a náročnější mise.
Dokonce i jednotliví shinigami byli podráždění a stačilo málo, aby vybouchli kvůli naprosté hlouposti. Hnědovlasý chlapec ten rozruch s nelibostí pozoroval. Všude vládlo napětí a rozruch. Takový rachot na obrovské recepci nikdy nebyl. Když viděl tu velkolepou místnost, připadal si ještě menší, než byl. Jako bezvýznamná nicka...
Podél bílých zdí s tapetami se táhla podlouhlá naleštěná okna, která vpouštěla dovnitř odporně žhavé sluneční paprsky. Černé obleky smrtek situaci ještě více zhoršovaly.
Vypadalo to na nejnáročnější den týdne.
"Copak se děje, štěně?"
Otočil hlavu a srdce mu radostí poskočilo.
"Ericu..." pousmál se.
Starší shinigami se na něj zkoumavě zadíval.
"Je tu zmatek, viď?"
"Ano...nepříjemný zmatek. Ani v kancelářích není klid...nikde...jen stále ten odporný šum, nevím, kam dříve, nevím, co mám dělat, nevím, kam jít, abych nepřekážel..." zoufale se na Erica podíval, hledajíc oporu.
Eric ho něžně obejmul kolem ramen, aby mu ji poskytl.
"Neboj se, Alane...to se uklidní. Jen vydrž ještě pár hodin. Pak si půjdeme někam sednout, dáme si ledovou kávu, nebo něco, popovídáme si a půjdeme domů. Dobře?"
Hnědovlasý shinigami pozvedl hlavu, aby mu mohl pohlédnout do očí. Usmál se na něj.
"Dobře...jen doufám, že to šílenství brzy skončí. Nemůžu se dál dívat na ty nekončící seznamy lidí, které máme připravit o život...je mi z toho tak...smutno. Že lidé přicházejí o své blízké. Že trpí naší vinou...připadám si jako bezcitná zrůda...já nemůžu..."
Eric zesílil objetí. Už nesčetněkrát s Alanem o tomhle mluvil, ale mladík byl na tyto věci citlivý. Možná až příliš. Nebylo to tak dávno, kdy měli získat kinematické nahrávky lidí, jež měli zemřít při velkém požáru v Londýně. Když Alan spatřil zmítající se těla a ucítil odporný zápach spáleného masa, rozklepala se mu kolena a ztratil vědomí. Nedokázal těla jen tak rozseknout a vyjmout tak potřebnou nahrávku.
"To je zkrátka práce shinigami...bez nás by ve světě nikdy nemohl zavládnout pořádek.
Lidé nežijí věčně. Nemají takové štěstí jako mi shinigami. A o to vděčnější bychom měli být, když víme, že můžeme být navěky věků spolu."
Alan sklopil zrak a přikvl. Nevypadal však příliš šťastně.
Učitel ho něžně pohladil po tváři.
"Zvykneš si, neboj se. Jednou si na to vše zvykneš."
Nadzvedl si jeho bradu a věnoval mu jemný polibek na horní ret.
"Budu prozatím muset jít. Jak říkáš, je toho moc a potřebují mě u brýlí. Přijdu pro tebe za dvě hodiny."
Naposled se usmál a prodíral se chodbou k oddělení s brýlemi.
Alan byl tak opět sám. Neměl však mnoho času přemýšlet, musel uskočit, aby ho nesmetl jeden z shinigami, vezoucí v regále nejnovější kosy smrti.
"Uhni kluku! Chceš se nechat rozmáčknout!?"
"Promiňte!"
Pár sekund stál na místě a upřeně sledoval ten mumraj. Shinigami se navzájem odstrkovali, křičeli jeden přes druhého, házeli si věci jako klíče, všude projížděli s regály, a spoustu dalších věcí. Nebylo k hnutí. Kdyby si měl dojít na wc, očividně by měl smůlu, nebo by se musel prodírat davem, který by ho očividně brzy rozmačkal.
K tomu byl na recepci ohavně vydýchaný vzduch. Místnost jakoby se zatočila. Zalapal po dechu. Předklonil se dopředu, snažil se zaostřit zrak na světlou dlažbu.
Ten...svíravý pocit...bolí to... Co se to děje?
Vnímal, jak mu z čela kapal chladný pot, horko na obličeji a to svírání na hrudi...jakoby mu něco mělo každou chvíli rozmačkat srdce.
Po pár vteřinách obrovského utrpení bolest polevila. Narovnal se.
Co to bylo?