Květen 2013

Diplom pro nás za 2. místo v lit. soutěži :))

23. května 2013 v 21:40 | WrintingDemon |  Ostatní
Tak tak, úžasným druhým místem skončila naše účast v literární soutěži o nejlepší fantasy povídku, s povídkou Stáhl mě stín, kterou jsem zveřejnila zde na webu :)
Obdrželi jsme tímto nádherný, až neuvěřitelně tématický diplom-lepší jsme dostat nemohli :)

Dokonce si ho i vytisknu :)
W.D. :))

Cesta k pomstě-Kapitola 5.

23. května 2013 v 21:21 | WrintingDemon
Tak, vaše WritingDemon na vás nezapomněla, pouze jí další kapitola trvala déle, než je zvykem. Opět vám ji však přináším v dárkovém balení a se vším všudy. Veškeré úpravy 6. kapitoly byly dokončeny úspěšně, tak ji vám sem dávám :))

Kapitola 5.

Svět kolem se měnil v neidentifikovatelnou čmouhu. Ležel na kamenné zemi s pohledem upřeným na Ordona. Společník se na něj s obrovskou lítostí v očích díval. Nemohl Forpsovi pomoci, jelikož byli obklopeni ozbrojenými muži. Jeden z nich okamžitě přiskočil k Macbellovi, který si stíral krev z ran utrpěných lítým bojem.
"Můj lorde, jste v pořádku?"
"Samozřejmě! Pusť mě!" zavřískl na něj mladý muž, přičemž se ještě ohnal. Když voják uposlechl příkazu, který mu byl dán, skácel se Macbell na kolena. Ostatní ozbrojenci se zájmem přihlíželi. Byli však opatrní. Nemohli si dovolit byť jen na okamžik ztratit pozornost.
"Nechte mě na pokoji a vezměte ty dva! Pokud uniknou, nechám vás popravit!"
Netrvalo dlouho a oba aristokraté byli vláčeni s puškami za zády. Výhružky, které se na ně valily, kdykoli se pokusili o útěk, měly daleko od pouhého napomenutí. Měšťané z ulic udiveně přihlíželi.
Forps nevnímal kromě dlouhé třísky v břiše téměř nic. Teplá krev mu stékala po kůži a přiváděla ho k šílenství.
Ordon se na něj povzbudivě podíval. Tak strašně rád by mladíkovi utrpení usnadnil. Jen natáhnout ruku a podepřít ho. Ani to nemohl udělat. Sžírající pocit.
"Pohni se!" křikl jeden z ozbrojenců na bezbranného Forpse a uštědřil mu ránu do zad. V ten okamžik se to stalo. Ordon, do této chvíle klidný zajatec, se vymrštil a srazil muže na tvrdý kámen, který dláždil většinu ulic. Jeho hrdé oči se setkaly s Macbellovými.
Forps tomu jen šokovaně přihlížel.
Zavládlo znepokojivé ticho. Vzduch zhoustl napětím. Jako první se pohrdavým tónem ozval Macbell.
"Chceš toho ubožáka chránit? Myslíš, že na to máš dost síly? Že dokážeš porazit všechny mé muže? Co si to vlastně toužíš dokázat? Smiř se s tím. Tvůj život byl už od začátku jen snůškou lží a podvodů. Plný vzpoury. Nikomu na tobě nezáleží. Nebo ano? Kdo všechno o tvé zpropadené existenci ví?"
Jednooký mladík čekal na odpověď staršího aristokrata.
Nic mu neříkej…prosím.
Jeho prosba však nebyla vyslyšena. Ordon Macbellovi oplatil pohrdavý pohled a jedovatým tónem mu odvětil.
"Vypadám snad jako krysa? Nikdy bych neudal své bližní. Zvláště takové podlé svini, jako jsi ty!"
Tvář mladého lorda zesinala. Ordon právě veřejně poskvrnil jeho hrdost. Nehnul ani brvou.
"Ty! Budeš litovat svého činění! Ale ne teď. Až dorazíme do sídla, dostanu z tebe všechny informace, které chci znát. Na to můžeš vzít jed."
Mezitím se starší aristokrat trochu uklidnil. Ozbrojenci si toho byli vědomi a prudce ho vytáhli na nohy.
Ordon nevypadal, že by svých slov litoval, natož, že by chtěl žádat o odpuštění.
Forps na něj pohlédl, neschopen slova. Výbuch vzteku, to bylo něco, co u Ordona ještě neviděl. Syčel na Macbella jako vzteklá kočka. A byl v právu.
Mladík si už stihl zvyknout na to, že ho starší aristokrat chrání zuby nehty, ale takhle daleko zašel poprvé. Jen doufal, že i naposled.
Doufal také, že sžíravá bolest v břiše poleví. Přišel o oko, na jehož místě se nyní nacházela černá páska, utržil od bratra nespočet zranění, ale dřevěná tříska zabodnutá v břiše, to ještě nezažil.
Když byli oba aristokraté dovlečeni na sídlo, Forps byl již téměř neschopen jediného pohybu. Macbell na tom nebyl o moc lépe. Nedokázal kráčet bez toho, aby napadal na celou levou stranu svého těla, nebo netřepal hlavou, aby se zbavil krve, řinoucí se z nosu a čela. Nenechal se však podepřít žádným ze sluhů, kteří mu přispěchali na pomoc. Byl sice zraněn, ale nikdy by neklesnul tak hluboko. Přijmout pomoc od někoho tak podřadného… i když to bylo lákavé.
Ordon jen zarytě mlčel.
Mladík si dobře všiml rozraženého horního rtu, podlitin tvořících se na jeho obličeji, a výrazu, který byl plný nefalšovaného zklamání. Hněval se sám na sebe. Pokoušel se své emoce skrýt, ale očividně se mu to nedařilo tak, jak by chtěl.
V tmavé cele vládlo znepokojivé ticho. Oba aristokraté dobře věděli, co je čeká, pokud rychle neuniknou. Táhlé, nekonečné hodiny, dny a týdny čekání na popravu, mučení, nebo spoustu dalších věcí, na které nechtěli ani pomyslet.
Forps byl bezradný. Neměl již dost sil na to, aby vzdoroval krutý bolestem. Obrovská tříska v jeho břiše sice tišila krvácení, ale prudce zvyšovala riziko infekce.
Ordon si byl toho všeho vědom.
"Jak je ti?"
V této bezvýchodné situaci to byla naprosto mizerná otázka, ale někdo to nesnesitelné ticho prolomit musel. Mladší z dvojice se pochmurně usmál.
"Víš, nikdy bych nevěřil, že skončím ze všech míst na tomto zvráceném světě zrovna tady. Ve tvé společnosti a v takovém stavu. Ordone, řekni mi, proč? Proč to muselo skončit takto?"
Kdyby mohl, nejspíše by křičel. Bolest mu to nedovolovala, a tak jen tiše kňoural jako ztracené dítě.
"Mrzí mě to, Forpsi. Ani nevíš, jak strašně moc. Kdybych tě byl ušetřil cesty na tak rizikové místo, nic z toho by se nestalo. Ale neztrácej naději. Zůstanu s tebou navždy…nebo dokud si sám nebudeš přát, abych odešel."
Jejich tichý rozhovor narušilo zacinkání tlustého svazku klíčů a kroky, které se blížily k jejich cele.
Ordon se zamračil. Ještě stále byl schopen bojovat, aby bránil své blízké. Cvaknutí zámku. Svitla v nich maličká naděje, že uprchnou. Ta však byla mizivá. O pomíjivosti životních šancí se však hned přesvědčili.
Do místnosti vešel středně vysoký muž se zcuchanými vlasy, černými jako uhel a obličejem tak zjizveným, že téměř nebylo možné rozeznat jeho jednotlivé rysy.
"Zdravím vás. Jmenuji se Bosco a jsem zde proto, abych si od vás vyslechl informace, které si lord Macbell žádá."
Slova ze sebe vychrlil velmi rychle. Jeho hlas měl podivný, jakoby francouzský nasládlý přízvuk přesto, že angličtinu očividně ovládal velmi dobře.
"Nechte Forpse jít."
"To bohužel nemohu… i když, pokud bys mi byl schopen zajistit bezpečí, mohu vám odtud pomoci. Je to jen a jen na vás, jak se rozhodnete."
Při svých slovech se mu na rtech objevil úsměv. Tedy přinejmenším něco, co se úsměvu podobalo.
Pohledem přejel Forpse a dodal
"Rozmýšlej se rychle. Ten kluk zemře, jestli ho nenecháš včas ošetřit."
V ten okamžik se do rozhovoru připojil i nejmladší z mužů.
"N- nepotřebuji tvou pomoc! Poradím si sám!" zasyčel jedovatým hlasem.
"Jak je libo. Nyní odcházím. Máte ještě šanci si mou nabídku promyslet. Já pomůžu vám, vy pomůžete mně."
Po této větě se rozloučil krátkým kývnutím a odporoučel se ven.
"Forpsi!"
Ordon věděl, že křikem nepomůže sobě ani mladému tvrdohlavému aristokratovi, ale nyní se prostě neudržel.
"Já nechci pomoc od někoho takového jako on. Chci, abys mi pomohl Ty!" odsekl mu Forps
a při pokusu vstát sebou bolestně cukl.
Ozval se trhavý zvuk, jak tříska projela hlouběji do jeho těla. Opět klesl na břicho. Zatínal zuby bolestí.
"Přestaň, Forpsi! Nehýbej se!"
Společník k němu rychle přiskočil a stihl ho zachytit, než se skácel na břicho, což by mělo fatální následky.
Pomalu ho opřel zády o zeď, aby měl alespoň minimální oporu. Mladíkovo neuvážené jednání mu dělalo starosti.
"Drž se. Musíš ještě na tomto světě vykonat spoustu věcí, než ho opustíš."
Povzbudivě se usmál.
"Ne! Nevidíš, že už to nemá smysl? Když lidé skončí tady, znamená to jediné! A to to, že jejich životní pouť končí! Pochop to už konečně! Není žádná naděje!"
Jeho jediné černé oko se na Ordona rozjařeně upíralo. Zračila se v něm směs beznaděje, chaosu, paniky a zklamání. Zuřil. Nevěděl, jestli na sebe, nebo na staršího aristokrata, který se mu pokoušel jen pomoci.
Proč mě nenechá na pokoji? Zachránil mě jednou. O žádnou jeho další záchranu nestojím! Nestojím o nikoho!! Co si to sakra myslím, že dělám? Sám si neporadím. Ale co když je to jen má osobní domněnka? Co se to se mnou děje?
"Promiň."
Starší aristokrat zavrtěl hlavou. Nemohl si nevšimnout, že Forpsův hlas se mírně chvěje.
"To bude v pořádku, neměj strach."
Musel mladšího uklidnit. To bylo to jediné, co v tuto chvíli mohl pro Forpse udělat.
"Hm… co budeme dělat teď?"
Ordon chvíli váhal, než mu odpověděl. Nechtěl ze sebe chrlit zbytečné, nebo příliš riskantní nápady.
"Počkáme."
"Počkáme?" opakoval mladík nechápavě. Na co by měli čekat? Na svou smrt? Na záchranu, která se stejně neobjeví? Na koho?
Muž přikývl. Jeho ametystové oči byly plné nejistoty. Ovšem, ani za dané situace nepostrádaly jeho charakteristickou hrdost.
"Forpsi, dobře mě teď poslouchej. Návrh toho muže Boca se zdál být vcelku důvěryhodným. I když jeho osoba ne. Rozhodnutí, zda jeho nabídku přijmeš, nechám na tobě. Nebudu rozhodovat za tebe. Ty ovšem nyní můžeš rozhodnout za mě."
O čem to mluví?
"Fajn."
Neměl sílu dále se na něco vyptávat, nebo diskutovat. Pro něj to už stejně nic neznamenalo.
Následujících několik hodin jen tak seděl s opřenou hlavou a nepřítomně hleděl před sebe. V myšlenkách se pomalu navracel do svých dětských let, kdy neměl jiných starostí, než čtení knih, poslouchání příběhů nebo vyučování. To období, kterému nyní říkal "bezstarostné dětství" bylo již dávno pryč. Kdesi v nenávratnu. Snažil se přijít na den, kdy ho Macbell začal tak strašně nenávidět. Neúspěšně.
Rivalita mezi nimi vládla, co si jen pamatoval.
Koutkem oka pohlédl na Ordona, který vypadal, že také přemítá nad tím, co bylo. Nebo nad tím, co mohlo být. V tu chvíli si očividně na něco, Forpsovi neznámého, vzpomněl, jelikož smutně sklopil zrak k zemi.
Maličkým oknem cely dovnitř pronikalo mdlé světlo měsíce v úplňku. Dodávalo tomu místu zvláštní atmosféru. Všiml si toho však jen Forps, jehož společník již před několika hodinami usnul.
Možná to bylo dobře. Kdo ví.
Krvácení v ráně, ve které tkvěla tříska, se zastavilo. Stejně tak se zmírnila i bolest. Pomalu vstal na nohy a nasál chladný noční vzduch.
Pak pohlédl na svůj odraz v kbelíku s vodou. Pravou rukou si stáhl pásku, která zakrývala místo, kde dříve bylo oko. Když ránu spatřil, překvapeně ucukl. Byla obrovská. Táhla se přes půl tváře, v podobě hluboké jizvy neurčitého tvaru. Její barva byla shodná se sraženou krví, avšak o něco tmavší, již téměř černá. Vůbec se nepoznával.
Jeho obličej byl plný odřenin a drobnějších jizviček.
Jakoby to ani nebyl on. Jak strašně moc se změnil od té doby, co sám sebe viděl naposled. Tehdy to bylo v jeho pokoji na velkolepém sídle.
Nic už není jako dřív.
Několik dalších minut pokračoval v přemítání o nemožném.
Všudypřítomný noční klid byl narušen hlasitými hlasy, klapáním několika párů podkov a neutuchajícím štěkáním psů.
Hlasy dvou mužů, hovořících stranou od ostatních, Forps poznal bez nejmenších potíží.
"Jestli mě zklameš, nebo zradíš, tak tě zabiju. Máme dohodnutý veškerý postup. Ty se podle něj budeš řídit."
"Inu, jak to říct… půjčte mi několik vašich mužů a nechte mě jednat podle vlastních plánů."
"Jakých plánů?" vyštěkl bratr na Bosca. Očividně nově příchozímu ještě stále plně nedůvěřoval.
"Jen mi důvěřujte. Nic víc po vás nežádám. Setkáme se přesně za tři týdny na smluveném místě a já vám předám všechny informace, které zjistím."
"Když žádáš důvěru od někoho jako já, jsi celkem troufalý. Ale dobrá. Za tři týdny u Londýnského mostu."
"Děkuji vám za ochotu se mnou spolupracovat. Nebudete litovat svého činu. Tak přísahám na svůj život."
Macbell tiše zaklel a se stížnostmi na svá zranění odkulhal zpět do sídla. Zlomený nos zavinil krom jiného nepříjemnou bolest hlavy. Možná za to mohl spíše otřes mozku. Také pohmožděná žebra mu dosti ztěžovala pohyb po kamenné dlažbě. Nedovedl si představit den bez jízdy v sedle, ale nyní si tyto choutky bude muset odpustit. Pokud se tedy chce dostat rychle do formy.
Jezdci se vydali na cestu. Forps to usoudil podle hlasitého hvízdání a neurčitých povelů, po kterých následoval dusot kopyt.
Venkovní vřavy si už stihl povšimnout i Ordon, jelikož pootevřel oči a rozespale se rozhlížel po místnosti.
"Ty už jsi vzhůru?"
"Já nespal. Jak bych mohl."
Starší aristokrat přikývl, vyhoupl se na nohy a dlouze se protáhl.
"Mám hlavu jako střep. Víš jistě, že jsem nic nepil?" zašklebil se, aby situaci odlehčil.
Forps se musel usmát.
"Jsi naprosto střízlivý, věř mi."
"Co rána?"
"Lepší."
Ordon si promnul obličej v dlaních. Když si všiml, že Forps nemá pásku, zarazil se.
"No, bylo to vážné zranění. Pravda, že jsi měl namále. Ale jsi hrdina, Forpsi. Přečkej těžké časy, aby ses dostal k těm příjemnějším. Věř mi. Zase všechno bude jako dřív."
S těmito slovy si od mladíka vzal pásku a připevnil ji zpět tam, kam patří. Oba se usadili zpět na tvrdou zem. Jejich pohledy se setkaly. Dívaly se
"Tak, co navrhuješ?"
"Hm, většina mužů odjela. Můžeme rozrazit dveře, probojovat se skrz stráže, a uprchnout."
Společník se sípavě zasmál.
"To si myslíš, že je to tak snadné?"
"Za pokus by to stálo…"
Ordon ho nenechal domluvit.
"Jenže takový pokus tě může zabít. Není to nic, co můžeš zkusit znovu. Je to otázka života a smrti. Musíme to dobře promyslet. Rozumíš?"
"Asi jo. Jaký je tvůj plán? Jestli jsi tedy nad něčím uvažoval."
O čemž nepochybuji.
"Samozřejmě, že jsem o tom uvažoval. Prošel jsem spoustu řešení, ale uskutečnitelné je jen jedno. Tedy v současných podmínkách. Počkáme, až sem někdo přijde příště. Nevíme, kdo to bude. Ale mám sílu bojovat. Využijeme momentu překvapení. Zbytek plánu necháme na improvizaci. Teď, jen pro mou informaci. Kde jsou stáje?"
Forpse otázka rozhodila. Nikdy nikomu nevyzrazoval plány otcova sídla. Připadal si trochu provinile.
"Stáje? Vedle hlavního sídla. Dá se tam poměrně snadno dostat, pokud víš jak."
"Dobře. Pak mi ještě zbývá vyřídit jen jednu věc."
"Jakou?"
Ordon se dramaticky odmlčel, hluboce se nadechl a řekl to.
"Uprchnout i s tebou pryč, uskutečnit veškeré plány a doufat, že mě Nancy nezabije. Jelikož to, co hodlám provést je taková šílenost, až se za sebe stydím. No vážně. Jsem mrtvý muž."
Na chvíli mlčeli, pak vyprskli smíchy. V této situaci se to vůbec nehodilo, ale záleželo na tom?
Forps si sevřel břicho, jelikož tříska se nepříjemně rozkývala. Nemohl se však přestat smát Ordonově hlouposti. Poprvé po dlouhé době, ne-li v životě nemohl svůj smích zastavit, ač se snažil sebevíc. Tenhle aristokrat byl možná dokonalý, ale pro milostné vztahy byste těžko hledali většího břídila.
Nejdřív konat, pak mluvit, co?
"Vážně, jsi šílenec. Já to věděl už od chvíle, kdy jsem tě potkal, ale teď jsem o tom již plně přesvědčen."
"No ne. Ty jsi génius."
Ještě chvíli se smáli, až jejich zábavu překazil Ordonův minutový záchvat kašle.
"Fajn, co je moc, to je moc."
"Jo. Asi jo. Odpočiň si."
"Napadá tě, jak mám asi spát na tomhle?" kývl Forps směrem ke značně nepohodlné zemi.
Jistě, že ano.
"No, aristokrat se nezapře…".
Při těch slovech společník vstal, stáhl ze sebe plášť a položil ho na zem.
"Lepší?"
Forps se na něj vděčně podíval a svezl se na teplou černou látku.
"Díky."
Začaly se mu zavírat oči, až dále nemohl vzdorovat únavě a usnul.
Ordon se na něj spokojeně díval a pokoušel se domyslet zbytek plánů, nezbytných pro jejich úspěšný útěk.
Pomalu se rozednívalo. Měsíční světlo bylo vystřídáno oranžovou září vycházejícího slunce.
Venku vládl pokojný mír. Alespoň dokud se neozvaly neurčité kroky, přicházející od schodiště.
"Forpsi. Hej, Forpsi. Probuď se." Lehce s mladíkem zatřásl.
Ten pomalu zamžoural svým jediným okem a pohlédl na něj pohledem, který říkal jediné.
Doufám, že máš opravdu velice pádný důvod k tomu, abys mě budil.
"Někdo jde."
Oba zvedli hlavy, Ordon se vysoukal na nohy.
Cvaknutí zámku.
Do místnosti vešel Macbell. Tvářil se všelijak, jen ne spokojeně. Byla tu však jedna zarážející skutečnost. Byl sám.
"Co tu chceš? Dej mi alespoň dva dny pokoj!" zamručel Forps nepřátelsky. Bratr ho ignoroval.
"Přišel jsem uzavřít dohodu."
Ordon se zamračil.
"Dohodu?"
Macbell kývl.
"Jsem ochoten vás pustit. Pod jednou podmínkou."
Aristokraté se na něj tázavě podívali a vybídli ho, aby pokračoval.
"Odejdete ze země. V Anglii už nebudete vítáni. Ovšem, za cenu vlastního života to stojí, což?"
"Zbláznil ses?"
Mladší z obou bratrů nejprve mluvil tak tiše, že mu Macbell stěží rozuměl. Jeho hlas se však stupňoval.
"Ptám se tě: pomátl ses!? Popravdě, čekal bych od tebe všechno, ale toto je vrchol vší hlouposti! Jak můžeš očekávat, že se seberu, odejdu a už se neobjevím? To jsi až takový blázen? Raději zemřu!"
Starší aristokrat na něj hleděl s otevřenými ústy. Věděl, že Forpsova vznešená hrdost sahá daleko, ale že až takhle…najednou mu to došlo.
Naše šance!
Pomalu začal Macbella obcházet. Ten se však nenechal zmást tak snadno. Také ho sledoval.
"Všichni mi říkali, abych sem bez stráží nechodil. Už jen proto, že jsem sem přišel, byste mě neměli podvést a zbaběle prchnout. Pokud tedy máte alespoň malý kousek úcty."
"Co ta náhlá změna přístupu, lorde Macbelle? Že zrovna vy najednou řečníte o úctě a hrdosti. Vy, který toužíte zavraždit svého bratra…"
"Nějak to musí být! Ty tomu nikdy nemůžeš rozumět, jsi podřadná špína! Ne! Něco horšího! Městská špína má alespoň dost vychování, aby se mi nepletla pod nohy!"
To byla chvíle, kdy Macbell udělal obrovskou chybu.
Ordon ho popadl za zraněnou ruku a zkroutil mu ji za zády.
"Au!!"
Staršího muže křik nevyvedl z míry. Tiše špitl aristokratovi do ucha
"Zameťte si nejprve před vlastním prahem. Dobře?"
"Pusť mě! Budeš litovat dne, kdys mi poprvé zkřížil cestu!"
Zápěstí ostře křuplo a Macbell se svezl na zem. Vrhl na Forpse podivný pohled. Pohled plný opovržení se mísil se zklamáním. Mladík se ani nestačil zamyslet, když ho Ordon popadl za ramena a téměř kopal před sebou směrem ke stájím.
"No tak! Jít zvládnu sám!"
"Tak běž!"
Vzduch prořízla ostrá rána. A za ní další.
"Neohlížej se! Prostě utíkej za mnou!" křikl Ordon před ním. Jeho charakteristicky dlouhé nohy mu právě teď přišly náramně vhod.
Forps ani nestihl úplně doběhnout do stáje, a naproti němu už seděl Ordon, svírající otěže loveckého koně.
"Chyť se!" zvolal a natáhl ruku. Mladík neváhal a popadl ho, co nejpevněji uměl.
Společník ho bez nejmenších potíží vytáhl za sebe.
"P-Počkej! Já spadnu!"
"Nešij sebou a nic se nestane!"
Ozvaly se další dva výstřely a pokyny mužů ze sídla, které prchající dvojice už neslyšela.
Forps neměl jinou možnost, než se Ordona křečovitě chytit kolem pasu a doufat, že v tuto chvíli jde etiketa stranou.
Tak takto jsem si opětovný útěk ze sídla nepředstavoval.


Tak, to bychom měli. Nyní si vás dovoluji upozornit na několik věcí:
Všímáte si, jaký má Macbell podlézavý charakter? XD
Co myslíte, že plánuje Bosco? Bude se držet (nám neznámého) plánu s Macbellem, nebo se "utrhne z řetězu"?

V 6. kapitole se můžete těšit na: nového chlapíka v příběhu, Ordonovy městské úlety i nějakou tu nově získanou zkušenost... :D:D

P.S. Se soutěžní povídkou (Stáhl mě stín) jsme se umístili na krásném 2. místě, zcela neznalí věku a zkušeností ostatních soutěžících...ovšem, mě se druhé místo líbí, možná více, než první. Říká mi totiž, že jsem na výborné cestě, ale také, že mám stále co vylepšovat. Nevědomky mě tedy podporuje ve snažení :))

Připomínky, názory, atd. pište do komentářů,
Vaše WritingDemon Usmívající se

Stáhl mě stín- soutěžní fantasy povídka :3

17. května 2013 v 20:10 | WrintingDemon
Zlákal mě stín…

Vzpomínám si, jak strašně moc jsem jako dítě smutnil po společnosti věrných přátel. Nikdy se mi jich nedostalo. Alespoň ne těch lidských. Jedinou oporou mi byla fotografie mých rodičů na nočním stolku a Yukino. Yukino byl můj gryf. Jediný kamarád, kterého jsem kdy měl. Jeho sněhobílá srst prokvetlá malými černými skvrnkami a peříčky byla to nejlepší, když jsem se vrátil z náročného vyučování do svého pokoje na koleji. On na mě vždy věrně čekal. Nikdy mě nezradil.
A teď… teď na něj zírám, jak bojuje za mou záchranu. Drápy má vytažené a chystá se k útoku na muže, který mě před chvílí napadl. Zcuchané černé vlasy, zjizvená tvář a nestejně zbarvené oči. S tím mužem už jsem se setkal. Kdysi. Ne v realitě, nýbrž ve svých snech. Poprvé jsem ho však slyšel promluvit.
"Tak se nyní skutečně setkáváme…poslední mág, schopný plně kontrolovat svou sílu. Arail Dollan."
Mé jméno vyslovil neskutečně pohrdavým tónem. To mě rozzuřilo. Ne, že bych snad byl v klidu.
Yukino zachytil mužovu paži a několikrát s ní zalomcoval. Cizinec však zvíře visící na své ruce téměř nezaregistroval. Jen se ohnal pravačkou, na které měl kovový boxer a odmrštil drobného gryfa několik metrů daleko. Dopad boxeru na opeřený zátylek byl doprovázen křupnutím a překvapeným zavřísknutím, podobném skřeku horského lva, který se rozléhal na kilometry daleko.
S hrůzou v očích jsem muže sledoval. Nechtělo se mi uvěřit tomu, co jsem právě viděl.
"Hajzle!"
Na nic jiného jsem se nezmohl. Jen jsem tak klečel na kolenou a s hrůzou sledoval člověka, který právě zabil mého jediného přítele. On se jen chladnokrevně usmíval. V ten okamžik upřel oči na mně. Z boxeru na pravé ruce ještě stále kapala tmavě rudá krev.
"Je mi to líto, chlapče. Tak moc líto." Mluvil téměř jako v transu. Ten jednotvárný tón v jeho hlase byl děsivější, než všechna monstra na zemi. Tohle nebyl člověk. Nemohl to být člověk. Ten by nikdy neudělal něco tak příšerného.
"C-co jsi zač?!"
V dálce zahřmělo. Obloha se zablýskla a začal liják, jaký jsem už notně dlouho nezažil.
"Jsem totéž, co ty…jen mág, hledající spravedlnost v tomhle prohnilém zvráceném světě plném neutuchající nenávisti. Jsme pouze prostí lidé, kteří hledají svůj cíl. Je mi líto, že za naše záměry musel zaplatit zrovna on," ukázal na nehybné zvíře o několik metrů dál, "ale jinak to nešlo."
Jinak to nešlo? To má být vtip?!
Postavil jsem se na roztřesené nohy, abych svému soupeři mohl čelit s poslední špetkou hrdosti, která mi ještě zbyla.
Rozběhnu se proti němu. On však napřahuje ruku s boxerem. Vyhnu se jen taktak. Nedám si ale pozor a mým tělem projede bolest ostrá jako střep. Můžu si povšimnout namodralých jiskřiček, které mi pod mužovým dotykem vystřelují do těla a zase z něj vystupují. Proces trvá několik sekund. Pak mě neznámý pustí. Už se ani nepokouším nic dělat. Jen tupě žuchnu tam, kde jsem byl. Nemám šanci vyhrát. Nemá cenu pokoušet se znovu bojovat.Mě je patnáct. Jemu třicet a je nejméně o tři až čtyři hlavy vyšší, než já.
Na tváři mu vládne téměř smutný výraz, když se najednou trpce usměje.
"Nechtěl jsem nikomu ublížit. Bylo to nezbytné. Tímhle však můj úkol nekončí, Dollane…to mi věř. Tvá smrt poslouží správné věci. A taky věz, že nejednám z vlastní vůle. Jen plním příkazy svého pána."
Nekončí? Pro mě už vše skončilo. A komu, do háje slouží?
"Co chceš!?" teď už jsem skutečně křičel. Můj pokus o protiútok selhal. Protivník ho bez nejmenšího problému odrazil.
"To bude dobré. Přijde bolest. Hrozná bolest. Ale na konci se dočkáš ráje. Dalo by se říci, že ti prokáži službu. Nezasloužíš si dále se protloukat životem sám."
Cože? Jak o tom všem ví? Co si o sobě myslí?
Zaváhal jsem. Co to ten muž říká? Za koho vůbec bojuje? Na čí straně je?
Ne! Co to dělám? Zabil Yukina! Jak mě mohlo napadnout, že mi chce pomoct!? Začínám bláznit!
"Sklapni už konečně!"
Tázavě naklonil hlavu. Pomalu se ke mně vydal. Jeho černé boty klapaly o kamennou dlažbu. Když ke mně konečně došel, vytáhl z opasku krátkou dýku. Připravoval jsem se na nejhorší. To mi už ale bylo jedno. Jen ať už to skončí. Jakkoli, ale ať už je konec! Prudce jsem zavřel oči. Nic se však nedělo. Přinutil jsem se vzhlédnout. Muž mě jen dlouze nepřítomně sledoval.
"Nyní odcházím."
"Cože?" mé překvapení neznalo mezí. Začal jsem pociťovat obrovskou úlevu, ale neznámý mě rychle vyvedl z omylu.
"Neraduj se…výboje, které jsem vyslal do tvého těla, tě časem pomalu zabijí. Nemá tedy cenu, špinit si ruce tvou krví. Nyní mě prosím omluv."
S těmito slovy se otočil a pomalu odkráčel. No, odkráčel. Spíše, jakoby se rozplynul ve vzduchu, který se najednou téměř nedal dýchat. Natolik zhoustl.
Přivřenýma očima sleduji tělo svého kamaráda, jak bezmocně leží v tratolišti krve. Pomalu se zvednu na nohy. Kolena se mi třesou a já nemůžu vůbec nic. Jen se maličkými kroky sunu vpřed. Každý krůček je pro mě obrovským úsilím. Z očí mi stékají slané slzy a dopadají na zem. Když konečně dojdu k Yukinovi, uvědomím si několik věcí. Jsem možná talentovaný mág, ale dojde mi to nejdůležitější. Cesta dobra, kterou mě vždy všichni vedli, mi nepomohla. Zradila mě.
Složím se k tělu, které mě ještě před několika minutami vší silou bránilo. Krk měl ošklivě zalomený a skrz kůži se prodíraly obratle.
"Odpusť." bylo to jediné, na co jsem se zmohl. Pociťoval jsem zvláštní únavu a taky to, jak mi pomalu klesá hlava. Dolů. K mému nejlepšímu příteli…
Sbohem…

Tak, to byla tedy soutěžní fantasy povídka s pesimistickým nádechem. WD si musela nějak vybít své negativní pocity a myšlenky, tak je zabalila do povídky a zveřejnila :D Jsem s ní vcelku spokojená, co myslíte vy? :3 pište do komentářů :))
Děkuji za pozornost :3

Umm, ahoj :D

17. května 2013 v 20:03 | WrintingDemon
Zdravím vás, opět po odmlce :) Bylo spoustu práce a akcí, takže jsem neměla na blog moc čsu...vyčkejte, až uzavřou známky, pak a přes léto se vám budu plně věnovat :3

A nyní pro vás mám pár veřejných i soukromějších oznámení :3
  • Na další kapitole Cesty k pomstě se pilně pracuje, bude zveřejněna kolem 15.6. 2013
  • Přihlásili jsme do literární soutěže o nejlepší fantasy povídku takové malé dílko, které ovšem není vůbec zlé, ale...no, uvidíme, vládne mu dosti ponurá nálada...přidám ho sem :))
  • Školní slohová práce dopadla na výbornou(nechci se chlubit, ale tak trochu jsem to čekala), no, o tématu "Život bez přátel nestojí za nic" toho mám hodně, co říci, nebo napsat :))
  • Pokouším se stále stvořit webového maskota, bude jím chibi Forps :3
  • Mám za sebou dosti náročný týden: 9.-12.5(Animefest- téměř nonstop), 13.5. první den školy po týdnu stráveném doma...vopruz a únava...15.5.- 17.5.(mrtvá, tři dny venku, to vedro tomu nepřidává...a proto mě teď asi bolí v krku XD),18.5. výstava s Akirem(akita-inu :3) v Hlučíně...
  • Myslím, že mi začíná hrabat, začíná se mi v Cestě k pomstě líbit Macbell...asi mi hrabe :D
V dalším článku bude zveřejněna ona fantasy-pesimistická práce, tak můžete hodnotit :))