Duben 2013

Cesta k pomstě-Kapitola 4.

26. dubna 2013 v 22:24 | WrintingDemon
Po odmlce vás zdravím...a jako omluvu vám přináším...4. KAPITOLU CESTY K POMSTĚ!!! :3
Řekněme, že jsem trochu pozměnila plány k lepšímu- kapitola dosti procítěná a s názvem ÚNIK
Inu, nebudu zdržovat, tu ji máte :))


Kapitola 4.
Únik
"Výborně Forpsi! To už bylo mnohem lepší!" křikl Ordon už asi po desátém pokusu přeběhnout kládu nataženou nově přes říčku, která líně protékala za mýtinou.
Mladík se tedy už poněkolikáté dral ven z vody na bahnitý břeh. Vyčerpaně si promnul zpocené čelo a padl do rákosí, jež ho obklopovalo.
"Neřečni hlouposti, sám poznám, že to je horší, než posledně!" zvolal na staršího aristokrata, který k němu pomalu přicházel s úsměvem od ucha k uchu.
"Ale nepovídej, znovu."
"Nemohl bych si dát krátkou přestávku? Jsem úplně na hadry!"
Ordon přikývl, ale úsměv mu zůstal. Pomohl Forpsovi na nohy a téměř ho dotáhl zpět nahoru.
Během tréninku se Nancy odporoučela a odjela zpět domů, jelikož jí bylo nevolno z přihlížení, jak mladík stále a znovu padá do ledové vody.
"Ordone, až si ten kluk nachladí ledviny, tak za mnou nechoď."
Oba aristokraté konečně dostali příležitost si promluvit o všem, co se stalo od Forpsova úniku ze sídla.
Forps se konečně dostal k otázce, která ho sžírala tak dlouhou dobu.
"Proč jsi mě vůbec zachránil? Říkal jsi, že k tomu máš své důvody. Já chci ty důvody znát."
Starší muž překvapeně vzhlédl. Copak mu mladík ještě nevěří? Byl ale odhodlán odpovědět na všechny dotazy, které mu Forps položí. Zhluboka se nadechl, než odpověděl. Tohle bude na dlouho.
"Tak za prvé. Tvou záchranou jsem si vykopal vlastní hrob. Tvůj otec mi naprosto důvěřoval v úloze, být tím nestranným, kdo bude váš souboj pozorovat. Místo toho jsem ti zachránil život. Nemohl jsem tiše přihlížet, jak tě Macbell zabíjí. Navíc, byl v tom slušný podvod. Nemohl jsi vyhrát."
"Podvod?"
Ordon kývl.
"Ano. Bylo to v čaji. Nevím, jaké svinstvo ti do čaje nalili, nebo nasypali, ale bylo zřejmé, že něco není v pořádku. Už způsob, jakým jsi odešel ze sálu, mi leccos napověděl. Nemohl jsem dělat unáhlené závěry, tak jsem tě chvíli pozoroval. Když jsi vešel na nádvoří a boj započal, bylo už jasné, odkud vítr vane. Jakmile tě Macbell povalil, musel jsem jednat. Lituji ovšem toho, že nebylo v mých silách zachránit tvé oko. Vím, jak moc jsem ti tím přitížil. Odpusť mi to."
"V pořádku. Rozumím ti. To je jediný důvod?"
"Ne. Hrozně mi připomínáš mně samého, když jsem byl v tvém věku. Pravda, byl jsem rebel, ale nenastal den, kdy bych neuvažoval o své budoucnosti, nebo neseděl v knihách… vážím si tě, Forpsi. Ani nevíš, jak strašně moc."
Poslední větu vyslovil tak, že zaznívala do ztracena. Ametystové oči upíral na sluneční paprsky, jež prosvítaly mezi větvemi vysokých stromů. Jeho vlasy v zářivém světle nabraly téměř bílý odstín.
Forps si uvědomil, že pokud v tomhle zvráceném světě může někomu věřit, je to Ordon. Ovšem, stále tu byla jedna otázka, která zůstala nezodpovězena. Chlapec na fotografiích.
"A ještě něco. Nevím, jak to říct. Zachoval jsem se hloupě. Věděl jsem, že nemám strkat nos do věcí, po kterých mi nic není, ale…"začal. Starší aristokrat se na něj dlouze zadíval. Na rtech měl stále viditelný mírný úsměv.
"Ale zkrátka jsem se chtěl porozhlédnout po domě, a objevil jsem na půdě krabice. Ano, měl jsem jít zpět dolů a nestarat se o to, ale místo toho jsem je otevřel. Objevil jsem tam fotografie. Bylo na nich jedno dítě. Kdo to byl?"
Ordon ztuhnul. Nešlo si nevšimnout náhlého šoku v jeho očích. Rychle se však vzpamatoval.
"Neměl jsem v plánu tě do ničeho zatahovat, ale teď už není cesty zpět. Věděl jsem, že to objevíš, ale ne hned první noc. No, nevadí."
Líně se protáhl.
"Nancy nám zabavila vůz, takže dojdeme domů a vyrazíme na cestu."
"Na jakou cestu?! Nemůžeš mi to prostě vysvětlit a dál se tím nezabývat?"
Mladík nechtěně zvýšil hlas víc, než bylo třeba.
"Když už chceš znát odpověď, bude lepší, když ti to ukážu. Nerad vysvětluji situace jako tato."
Forps se zastyděl. Byl na Ordona hrubý, ač se zdálo, že to pro staršího aristokrata bylo citlivé téma. Normálně by se tím nezabýval, ale Ordon mu zachránil život a vždy se k němu choval s náležitým uznáním.
"Promiň. Nechtěl jsem křičet. Jen toho teď mám hrozně moc, od té doby, co jsi mi zachránil život. Jsem ti hrozně vděčný, jen,"
Začal se třást. Proč se nedokáže ovládat tak, jako dřív? Rozbrečí se tady jako malé dítě. To mu ještě scházelo. Od svých osmi let neuronil ani slzu, tak proč teď a kvůli takové hlouposti? Odvrátil hlavu, aby skryl svou tvář, po které se pomalu řinuly slané slzy.
Ordon dobře věděl, v jak složité situaci se mladík nacházel.
Většina hrdých šlechticů by mladšího okřikla, že muži nikdy nepláčou, ale záleželo snad na tom?
"To nic, Forpsi. Není na světě člověka, který by si neprožil období, kdy toho zažil více, než je schopen unést."
Dále neudělal nic. Věděl dobře, že tyto rány vyléčí jedině čas a laskavý přístup.
Počkal, až se Forps vzpamatuje. Nemělo cenu pokoušet se o cokoli jiného.
Po chvilce mlčení se ozval.
"Pokud chceme být do setmění na místě, měli bychom vyrazit. Už jen z důvodu bezpečí."
A tak se Forps nechal poprvé vést na své cestě za pomstou. Byl veden neochvějnou vírou, bolestí v srdci, ale hlavně svým novým a jediným přítelem- Ordonem. Tím jediným, kdo je schopen ho vést ve zvráceném světě plném nenávisti a zášti.
Trmáceli se po travnatých pláních, víceméně beze slova. Nikdo nechtěl kazit velkolepou podívanou na hory a lesy na obzoru, takže jen tiše mlčeli, zamyšleni nad svými osudy.
Co asi teď dělá Macbell? Ptal se sám sebe Forps a sám si také odpověděl. Připravuje se na "lov".

A taky že ano.
Macbellův vztek plál více, než kdykoli předtím. Vztekle rázoval po sídle, přemáhajíc nenávist, která z něj přímo sršela proudem.
Nesnášel celý svět. Všechny v něm. Komorníky za jejich neschopnost. Otce za náhlý nezájem. Ordona za to, že mu nedovolil dokončit, co začal. Ale hlavně Forpse. Za to, že se kdy narodil. Za to, že je jeho bratrem. Za vše.
"Lorde Macbelle?"
Aristokrat se zcela poddal svému vzteku a vystřelil z pušky, kterou třímal v ruce. Kulka vylétla a komorník padl k zemi se střelnou ránou v rameni.
"Proč!? Někdo mě musí neustále rušit! Nemohu se snad ponořit do svých myšlenek? Lezete mi všichni na nervy!"
Zatřepal hlavou, pokrytou hustými játrově hnědými vlasy, aby se alespoň trochu uklidnil.
Sluha ze sebe těžce vysoukal zbytek oznámení. První dobrá zpráva za kolik dní. Postačila věta a v Macbellovi opět svitla naděje.
Našli jsme někoho, kdo by vám mohl pomoci.
Blýsklo se mu v očích. Forpse chtěl zabít sám, ale potřeboval někoho, kdo odstraní toho, kdo mu způsobil obrovský propad v nejvyšší společnosti. Ordona. Byl teď totiž znám jako ten mladý aristokrat, který se nechal shodit. Bez jakéhokoli boje se sokem. Připravil Forpse o oko, ale nemohl ho skutečně dorazit, dokud byl po jeho boku on.
Věděl, že Ordona neporazí. Byl v nejlepších letech, ale měl mnohé zkušenosti, které Macbell za devatenáct let svého života nestačil nasbírat. Právě zkušenosti, síla a mazanost byly klíčové.
Proč tedy nenajmout někoho protřelého, kdo se o zabití postará?
Pomalu vyrazil na nádvoří. Neměl ponětí, s kým se setká. Kdo mu nabídl pomoc.
I přesto se dostavilo jakési zklamání, když uviděl vychrtlého muže s tmavými zcuchanými vlasy, neskutečně zjizveným obličejem a nestejně zbarvenýma očima, pod nimiž se vyjímaly tmavé kruhy. Na znetvořené tváři převládal téměř upíří úšklebek.
Kdo to byl? Svou odpověď dostal, než vůbec stačil vyslovit otázku.
"Jmenuji se Bosco."
Macbell zaraženě kývl. Nebyl zvyklý na tak přímé odpovědi.
"No dobrá. Bosco. Ale něco mi na tobě nesedí."
Muž tázavě nadzvedl jedno úzké obočí. Zjevně ho však nepřekvapovalo, že mu mladý lord nevěří.
"Rozumím vám."
Při těch slovech vysekl věcnou poklonu a dodal
"Potřebujete odstranit svého bratra. Já vám s tím pomohu vraždou jeho věrného ochránce. Ordon, že?"
Mluvil s ledovým klidem. Měl poněkud tichý, ale přesto jasný hlas.
Macbell se poprvé po dlouhé době usmál. Nešlo o spokojený smích v pravém slova smyslu, ale při plánu, který se mu tvořil v hlavě, se nedalo neradovat. Jen musel najít důvěru v muže, který se tak náhle zjevil na nádvoří a nabídl mu pomocnou ruku.
"Tak pojďme. Musíme celý proces naplánovat. Ordon totiž není hlupák, ani slaboch. Je podezíravý, a proto značně nepředvídatelný."
Bosco se uchechtl.
Odporný smích…
"Souhlasím. Musíme sebou hodit… a pak začneme s lovem."

Po několikahodinové trmácivé chůzi konečně dorazili k Ordonově domu. Aristokrat se dlouze zahleděl do vzdálené uličky. Pak prudce nadskočil.
"Forpsi, změna plánu. Pojedeme drožkou. Nancy nemusí hned vědět, že se opět vytrácíme z Londýna." Vyrazil to ze sebe poněkud zoufalým tónem plným obav.
"Ty ji chceš znovu opustit? Na jak dlouho? Nepřipadáš si jako sobec? Kdybych byl tvá žena, asi z tebe vymlátím duši."
"Je to pro její vlastní dobro. Kdybych jí to řekl, nechtěla by mě znovu pustit pryč. Nikdy neví, kam jdu, a proto si není vědoma, kdy se vrátím. Můžu tedy být pryč celé měsíce. Nancy si může jen domýšlet, kde právě jsem, nebo v jaké se nacházím situaci. Je to lepší, než jí říct, kdy přijdu, a pak se domů z nějakého důvodu nedostat."
Odůvodnění bylo logické, ale přesto to mladíkovi připadalo jako podvod. Nemohl si pomoci. Rozhodl se však, že se s Ordonem nebude přít. Proč taky?
Za několik málo minut kolem projížděl dřevěný vůz tažený dvěma pohublými hnědáky. Klopili uši a strhaně se vlekli po ulicích. Očividně měli za sebou dlouhý horký den nepřetržité práce.
Starší z obou aristokratů natáhl ruku, aby dal drožkáři vědět, že mají zájem o přepravu. Ten se zájmem zastavil.
"Kam to bude, urození pánové?"
"Do Cambridge."
"Hm, proč ne. Pokud zaplatíte, nic nenamítám."
Když dvojice nastoupila do krytého vozu, Ordon se úlevně protáhl a pak dlouze zívl.
Forps se pousmál, jelikož vysoký společník při té grimase vypadal skutečně komicky.
"No co?" pohodil rameny a s předstíraným nepochopením se zašklebil. Pak si začal pohrávat se svým cylindrem. Zdálo se, že čeká příval otázek od Forpse. Ty nepřicházely, a tak to nechal běžet.
Ve voze vládla napjatá atmosféra.
"Tímhle tempem nás čekají tak dvě hodiny cesty. Jestli chceš, tak si odpočiň. Později ti to přijde vhod, věř mi."
Mladík zavrtěl hlavou. Měl až příliš mnoho starostí na to, aby mohl spát. Například, jak daleko Macbell pokročil s plánem na jeho vraždu, kdy se s ním setká a mnoho dalších věcí kolem jeho bratra. Také doufal, že Ordon vytrvá po jeho boku tak dlouho, jak slibuje. Totiž, až do samého konce. Navíc, proč druhý muž tak rychle změnil plány?
Musel být upřímný.
"Ordone, neočekávám, že se dočkám smysluplné odpovědi, ale stejně. Kam to jedeme? A proč?"
"No, řekněme, že výlet odložíme. Musíme se dostat mimo Londýn… hledají tě. Všiml jsem si zatykačů, vyvěšených na kamenné zdi jednoho domu. Pokud si nás nikdo nevšiml, můžeme mluvit o štěstí. Lord Macbell právě zahájil honitbu. Pohybujeme se na hodně tenkém ledě. Ať se děje cokoli, nikomu teď nemůžeme věřit."
Forps zalapal po dechu. Naskočila mu husí kůže a od hlavy k patě, jakoby mu přejel mráz. Složil si hlavu do dlaní a hlasitě zaklel. Věděl, jak je to pro někoho jako on nepatřičné, ale tady to bylo jedno. Šlo mu o život. To bylo v tuhle chvíli na prvním místě.
V ten okamžik jejich depresivní cestu přerušila ostrá rána odkudsi zvenčí. Ordon se zamračil. Tak přece k tomu došlo.
"To není dobré. Vůbec to není dobré."
Prudce k mladíkovi přiskočil, popadl ho za ramena, a prudce s ním zatřásl.
"Forpsi! Teď mě dobře poslouchej! Musíme pryč! Ještě jsme se nedostaly z Londýna, nacházíme se v měšťanské čtvrti, kousek od tržiště. Odvedu jejich pozornost, ztropím povyk. Ty se mezitím dobře schovej! Já si tě pak najdu!"
Ta slova na něj vychrlil rychle tím tónem, který nepřipouštěl žádné námitky.
Forps okamžitě kývl, jelikož se nezmohl na slovo. Vůz však jel dál. Drožkář byl očividně zraněn, nebo zabit, jelikož splašení koně se řítili dál po ulicích. Zběsilou jízdu ukončila skupina dřevěných stánků s potravinami.
S oběma aristokraty to prudce smýklo. Bylo jisté, že vůz narazil. Všude létaly třísky. Přední část vozu byla úplně zničená.
Ordon se rozhodl využít výhodné situace, vyběhl poničenou částí drožky, vytáhl pušku, rychle zamířil směrem k obloze a vystřelil.
Ozvalo se zděšené řehtání koní a mezi měšťanstvem zavládla vřava. Na ulici se rozpoutalo hotové peklo. Lidé v panice přebíhali z jedné strany na druhou, rozháněni několika jezdci na černých, taktéž vyděšených koních.
Mladý muž s játrově hnědými vlasy zařval nesrozumitelný povel. Byl však ignorován.
Forps na něj upřel zrak. Macbell si skutečně nedá pokoj, dokud ho nezabije. Měl tedy jasno. Musí utéct. Musí důvěřovat Ordonovi a najít si dobrý úkryt.
Opět se ozval onen hrdý hlas, vydávající rozkaz. Tentokrát švihl pravou paží směrem k jedné z malých uliček.
Mladíkovi, dosud sedícím ve voze bylo jasné, že to byla jeho příležitost k úniku. Chopil se jí a vyrazil vstříc svému osudu, ať už byl jakýkoli. Prodral se troskami vozu a pokusil se rozhlédnout.

Neměl však mnoho času. Byl strhnut na zem vyděšeným davem. Ani nevěděl jak, ale ocitl se pod nohama míhajícího davu. Téměř každým okamžikem o něj zavadily něčí těžké boty. Všude vládl neskutečný rachot, provázený neustálými výstřely.
Jsem v koncích.
To byla jediná myšlenka, na kterou se zmohl, když před sebou zahlédl ohromná dupající kopyta a následně černé lesklé boty. Věděl, s kým má tu "čest" se setkat. Skláněl se nad ním Macbell. Ve tváři měl právě ten výraz, který Forps nenáviděl ze všeho nejvíce. Výraz naprostého opovržení a nadřazenosti.
"Ahoj, bráško. Dlouho jsme se neviděli, což?"
Jeho hlas zněl záměrně laskavě. Ovšem, zlomyslný lesk v oříškových očích prozradil své. Tázavě naklonil hlavu.
"Když se tě ptám, můj malý bratříčku, očekávám tvou odpověď."
Najednou vymrštil nohu a špička boty zasáhla mladšího do žeber. Zaúpěl. Pokoušel se vyškrábat na nohy, ale nešlo to. Byl okamžitě stržen zpět na kamennou dlažbu.
Macbell si s ním pohrával jako kočka s myší.
"Táhni!" vřískl Forps, ohnal se loktem po bratrově obličeji. Když úder dopadl, ozvalo se tiché křupnutí.
Starší ze dvojice prudce odskočil a s nepříjemným hlubokým kňouráním si mnul hřbet nosu, ze kterého prýštila krev a rychle si řinula rudou cestu přes rty, kde se rozpíjela do úst, k bradě, odkud stékala k zemi.
To jednookému poskytlo dostatek času, aby se opět pokusil o útěk.
Macbell se pustil za ním. Na krev, bublající na jeho tváři nedbal.
Téměř Forpse opět chytil, když se přiřítil nákladní vůz, který nárazem odmrštil staršího z bratrů mimo cestu. Forps chtěl pokračovat v útěku, ale cosi mu v tom bránilo. Proti své vůli se na Macbella ohlédl.
Bolestně sebou cukal, když se pokoušel vstát. Velká rána na spánku prudce krvácela. Jeho obličej byl se zlomeným nosem a posetý krví téměř k nerozeznání.
Macbelle…
Věděl, že by se neměl ohlížet, ale Macbell byl jeho bratr! Nesnášel ho, ale patřil k rodině. Vyrůstali spolu.
Měl příležitost ho zabít. Nedokázal to. Nepřinutil se k tomu. Místo toho se pomalu přibližoval ke zmítajícímu se bratrovi. Vztek v jeho tváři jakoby na chvíli vymizel.
Forps mu najednou chtěl pomoci. Natáhl k Macbellovi ruku a upřímně doufal v magický okamžik, kdy jejich vzájemná nenávist pomine.
Bratr se na něj tázavě podíval. Forps si klekl vedle něj.
A právě na ten okamžik Macbell čekal. Rychle se natáhl po jedné z dlouhých třísek a bodl.
Mladší z nich se prudce nadechl. Nemohl tomu uvěřit.
Bolest… ta nepřekonatelná bolest. Kovová pachuť…krev.
Padl na břicho. Tříska se posunula dále.
Macbell se pomalu vysoukal na nohy. Kolena se mu třásla. Oblek měl potřísněný krví obou bratrů. Levá paže se mu ošklivě cukala. Přejel Forpse neurčitým pohledem. Na ten malý okamžik i on zapochyboval.
Neměl však čas o tom přemýšlet dlouho, jelikož z blízké uličky se vynořili jeho ozbrojení muži. Vlekli s sebou Ordona. Vypadal strhaně. Se sklopeným pohledem postupoval mezi vojáky. Když došli blíž, sjel pohledem k Forpsovi. Jejich pohledy se střetly.
Ordonův pohled hovořil za vše.
Promiň mi to, Forpsi. Nedokázal jsem ti pomoci. Nezabavil jsem je dostatečně dlouho. Promiň…Nevím, jak vše dopadne, ale budu po tvém boku tak, jak jsem ti slíbil.
"Až do konce." Zamumlal tiše chlapec. Na rtech se mu objevily stopy úsměvu.

Pokračování příště...

Tak, jaké máte z přečtení pocity? Líbila se vám atmosféra? A co říkáte na zjizveného Bosca? No a nakonec, jaký názor jste si udělali na Macbella? Zákeřný parchant, nebo politováníhodný mladík? Rozepište se mi prosím do komentů, moc by mě to potěšilo :))
Děkuji za přečtení a komenty, zatím, vaše W.D. :3

Pokus o přihlášení :3

16. dubna 2013 v 17:36 | WrintingDemon |  Ostatní
Yopa, narazila jsem na web, který pomáhá prosadit se mladým nadějným spisovatelům, a tak jsem náš blog přiúsala do přihlášky. Teď už mi zbývá jen čekat, zda píšu dostatečně dobře na to, abych se tam dostala a získala případné další pravidelné čtenáře :)
Držte mi palce :3

P.S. Děkuji za pozornost :D

Webový maskot :3

16. dubna 2013 v 8:39 | WrintingDemon |  Ostatní
Ehem, tak mě dnes ráno napadlo, že kluby mají maskoty, školy mají maskoty, tak proč by maskota nemohl mít i náš blog? :3
Máme tedy několik návrhů na maskota, o výběru můžete hlasovat v komentářích, případně navrhnout vlastní nápady :))
Všechny maskoty bych sama vytvořila a vložila na blog :3

  • Jeff the Killer (super postava, i když je to takový vrahounek :P)
  • Dvojice, kterou nakreslím já sama...to by byla prosím pěkně dvojice z mé knihy-Forps x Ordon (No, jsem yaoistka, z toho se nevykecám :D)
  • Chibi Forps, nebo chibi Ordon (název mluví za vše)
  • Originální mnou vymyšlené zvířátko :3
Tak, to je oznámení a novinka dne, návrhy na maskoty a spol. můžete psát do komentů, jak jsem již zmiňovala :))
No a ještě přidám pár ukázek mojí tvorby(já vím, nic moc a omlouvám se za kvalitu fotek), abyste viděli, na čem jste :))

Nemocná ://

15. dubna 2013 v 8:39 | WrintingDemon
Zdravím vás všechny do jednoho na mém blogu, snad se mátě lépe, než já...
no jo, letos mě ta chřipka chytila už po třetí za poslední čtyři měsíce, už mě začíná vážně dost vytáčet -_- I když, můžu si za to jaksi taky sama. Na výletě s turisťákem, ač to byla super zábava a legrace, jsem podcenila počasí, vyslékla bundu a kráčela v tričku s krátkým rukávem...stává se, no :D
Vyspat se taky v klidu nemůžu, z důvodu věčně ucpaného nosu a bolesti v krku...i když, vše zlé je k něčemu dobré- nepíšu písemky, a to jsme jich dnes měli mít požehnaně :D

P.S. Zítra jedeme pro štěně akita-inu, budeme mít doma maličkého japonečka :3

Akademie Evernight

14. dubna 2013 v 15:02 | WrintingDemon
AKADEMIE EVERNIGHT
Obsah:
Rodiče ji odvezli z městečka, kde žila celý dosavadní život, a zapsali ji na akademii Evernight, strašidelnou internátní školu, kam chodí studenti, kam chodí studenti, kteří jsou až příliš dokonalí: krásní, bohatí a bezohlední. Bianca ví, že mezi ně nezapadne.
Potom pozná Lucase. Je jiný než ostatní, neuznává snobská školní pravidla a dokáže se svým bezohledným spolužákům postavit. Přestože Lucas Biancu varuje sám před sebou, vzniká mezi nimi pouto, kterému ani jeden z nich nedokáže vzdorovat.
Bianca by v sázku vše, jen aby mohla být s Lucasem, ale temná tajemství jsou nevyhnutelně předurčena k tomu, aby je od sebe odtrhla...a otřásla vším, v co Bianca až dosud věřila.

Můj názor:
Úžasná kniha o mladém páru, kterému osud ani okolnosti nepřejí. Tak trochu upíří romance, ale úplně jiná než Twilight...ne tak přeslazená, je akčnější, dojemnější a postavy jsou neskutěčně sympatické tak, že si je dovedete živě představit. Hlavně má představa Lucase je...neodolatelná :D

Hodnocení+ doporučení:
10/10
Kniha je určena především pro dívky, které si potrpí na spletité příběhy o lásce na strašidelné akademii plné upírů a temných tajemství. Proto nemohu, než dát plné hodnocení :3

Kejklířův žal

11. dubna 2013 v 15:30 | WrintingDemon
Tak, v první řadě se vám omlouvám za nepřítomnost v posledních dnech(týdnech). Konec školního roku se blíží a já se pokouším vylepšit si známky, tudíž na psaní není moc času. Proto se další kapitola Cesty k pomstě opozdí, nevím jak moc. Vše bude záležet na čase.
Navzdory tomuto všemu, ve škole(hodina dějepisu) mě napadl krátký příběh o mladém kejklíři, a byla by škoda ho nezveřejnit :))
Ták a začínáme:

Clay...kejklíř tělem i duší. Již od raného dětství se životem protloukal sám v roli pouličního sirotka. Jeho domov byl všude, kde se dalo. Jídlo získával u obchodních stánků. Ovšem, ne že by ho kupoval. Musel krást. Jinak to zkrátka nešlo. Přespávat se dalo kdekoli, třeba i pod hvězdnou oblohou, pokud to nešlo jinak. Popravdě, způsob svého života navzdory všemu zlu miloval.
Miloval nezávislost, tu čistou svobodu, kterou mu tulácký život poskytoval.
Bohužel, v poslední době se vše stalo jaksi těžším. Byly vydány nové zákony, všichni špinaví a nečestní zloději museli být odstraněni. Nikdo Claye nechápal. Povětšinou se na něj dívali jako na špínu, která prahne po moci, aniž by se nemusela snažit.
On si kejklířství a kapsářství jako způsob obživy nezvolil. Neměl na vybranou. Co mělo malé dítě bez domova dělat? No, dobrá. To bylo dříve, ale teď, teď mu šlo opravdu o život.

Kolem se rozprostřela tma. Vesnici osvětlovalo jen světlo překrásného úplňku, který jakoby dohlížel nad osudem mladého kejklíře, který se plížil nocí. Všudypřítomný klid byl narušován pouze občasným táhlým zahoukáním sýčka.
Stáhl si z hlavy barevný šátek a rozhlédl se. Lidé ve vesničkách jako tato byli značně nedůvěřiví. Dávali přednost vlastní tvrdé práci, a ti, kteří o ukázku jeho umění stáli, neměli dost peněz ani pro sebe, natož pro chudého chlapce bez stálého domova. Ať byl sebevíc nadaný.
Odhrnul si z obličeje hustou hřívu světlých vlasů a usmál se. Další dlouhá pouť bude brzy u konce a on dorazí do Londýna, zaslíbený ráj. Mocné město s naivními obchodníky a hrdými aristokraty.
"Hej! Tytam! Stůj!"
Nadskočil, když spatřil strážníka, stojícího u rohu jednoho z venkovských domů. Stačil jediný jeho pohled a Clayovi bylo jasné, že je zle.
Kde je jeden, tam jich bude víc...
Rozhodl se k jedinému řešení. Hrát si na nevinného.
"Ehm, já?" Dobře. Nechápavý přízvuk napodobil dobře.
"Jo, ty! Nezdáš se mi! Copak tu dělá uprostřed noci jako je tato mladíček jako ty? Vracíš se z roboty?!" odfrkl muž.
Při těch slovech mladého kejklíře chytil kolem ramen a silně jím zatřásl. Chlapec bezmocně sledoval zlaté mince, které s cinkotem dopadaly na ušlapanou stezku.
"Á, tak maličký kapsář, jo? Však počkej, ty spratku špinavá! Čeká tě šibenice, stejně, jako všechny tobě podobné!" trochu odmlčel se a dodal "Nebudeš ani první, ani poslední, chlapečku. Neboj se. Ber to jako laskavost. Konečně se našli lidé, kteří ti pomohou zbavit se tvého nuzného, zlodějského života!"
Nato zavolal jméno dalšího strážníka, jež vyšel ze stínu stromů. Ušklíbl se, když uviděl hromádku zlaťáků na prašné zemi.
"Copak copak, zlodějiny se nám zachtělo?"
Pokusil se vyhnout silné ruce, která se blížila, ale díky zámku, ve kterém byl sevřený se mu to nepodařilo.
Strážník mu drsně rozcuchal vlasy, které barvou připomínaly něco mezi senem a jemným kožíškem šedé myšky.
Vzdorovitě pohodil hlavou. Pokus o udeření do mužova nosu byl neúspěšný. Naopak, sám jednu ránu do obličeje schytal. Cítil kovovou pachuť krve, která se mu pomalu drala z koutků úst i z nosu ven z těla.
"Koukej! On by se chtěl rvát! No, tak to máme kejklířství, zlodějinu a pokus o napadení velitele stráže, což dohromady dává?" pár sekund dramaticky mlčel a sám si na otázku odpověděl.
"Trest smrti, chlapečku! Trest smrti!"
Muži ho hrubě táhli do vozu, stojícího opodál, ač mladý kejklíř křičel jako smyslů zbavený.
Zaskučel, když ho pohodili na dřevěnou podlahu.
"Přivaž ho tam dozadu! Nezapomeň, je to kejklíř! Očividně má s útěkem zkušenosti. Snadno by nám pláchl, jen by se k tomu naskytla příležitost!"
Když ledová ocel sevřela jeho zápěstí a stráž odešla, uvědomil si, jak zlá situace ve skutečnosti je. Sklonil hlavu a pozoroval kapičky krve, které se při svém dopadu vpíjely do dřeva a zanechávaly tam známku jeho přítomnosti.
Byl si vědom, že pokud něco rychle nepodnikne, zemře. Hned příštího rána.
Maličké okno s mřížemi pouštělo dovnitř mdlé světlo měsíce. Clay vždy věřil, že měsíc nad ním bdí dnem i nocí, aby ho chránil před nebezpečím. Jako jeho věrný přítel.
Tentokrát ho luna zklamala.......


Pokračování příště
Tak, jaké máte z přečtění pocity? Jak myslíte, že to s kejklířem dopadne?
Pod povídkou máte novou anketu, tak hlásněte a napište do komentů,
jaký osud mladičkého Claye potká :))