Březen 2013

Cesta k pomstě-Kapitola 3.

24. března 2013 v 10:17 | WrintingDemon
"Ordone, můžeš mi říct, kam mě to vedeš?" Křikl Forps, který už dlouhé mlčení nevydržel.
Starší aristokrat se na něj otočil a tiše zašeptal.
"Prosím, nechte si otázky na bezpečnější místo. Tam vám odpovím na vše, co potřebujete vědět. Jen pro tuto chvíli prosím mlčte a následujte mě."
Forpse vyhýbavá odpověď rozladila.
Mluví se mnou jako s nějakým Spratkem z ulice!
Připadalo mu tak trochu úsměvné, že před dvěma hodinami by dal cokoli za to, aby mohl s panem Ordonem mluvit a teď, když k tomu má příležitost ho tenhle lord jednou odpovědí umlčí.
Ponořený v myšlenkách se se starším mužem snažil udržet svižné tempo, ale dlouho se mu to nedařilo. Ostrá bolest mu to nedovolila. Proti své vůli začal zpomalovat. Polilo ho horko. Svět okolo jakoby pomalu zčernal. Jako list papíru politého inkoustem.
No to snad ne…už zase?
"Lorde Forpsi!" křikl Ordon a na poslední chvíli zachytil mladíka padajícího k zemi.
Párkrát ho štípl do ruky, přičemž stále volal Forpsovo jméno. Nedočkal se však vůbec žádné reakce.
"Ta noc v dešti vás stála draho. Stratil jste úctyhodné množství krve a pořádně jste prochladl." Zamumlal tiše a mírně mladého aristokrata podepřel, aby ho mohl pohodlně dostat na bezpečné místo.
Co se to děje? Kde to jsem? Jaký osud mě čeká?
To byly otázky, na které si Forps nedokázal odpovědět, ať se snažil sebevíc. Pomalu se posadil a jedním okem se rozhlížel po místnosti, v níž se nacházel.
Vypadalo to na některý z tuctových Anglických hotelů, kterých bylo v Londýně nespočet.
Unaveně si promnul obličej. Jedna věc ho ale šokovala.
Kde je Ordon? Než však myšlenku stačil zhodnotit, uslyšel cvaknutí zámku, následované zavrzáním dveří a povědomými kroky.
"Á, jsem rád, že jste konečně vzhůru, pane Forpsi. Začínal jsem se obávat o váš život. Jak se cítíte?" optal se Ordon s úlevným úsměvem na tváři.
"Nemůžu najít to pravé slovo. Cítím se…divně. Nebo ne. Já skutečně nevím. Cítím se, jako bych se měl každou vteřinu převrátit na bok a už nikdy se nepostavit na nohy."
Aristokrat chápavě kývl.
"Rozumím. Už jsem potkal hodně lidí, kteří přišli o jedno oko a všichni měli tentýž pocit."
Při těch slovech podal mladíkovi drobnou černou věc, kterou do teď svíral v ruce.
"To je pro vás. Myslím, že takhle pro vás bude ztráta oka hned mnohem snesitelnější."
"Páska?" vzhlédl s úžasem Forps, a usmál se.
"Děkuju, Ordone. Vážím si toho, co pro mě děláš, ale…já jen…nemáš na práci nic důležitějšího, než se o mě starat?"
Normálně by se ke svému zachránci choval úplně jinak, ale k staršímu aristokratovi si to prostě nedovolil. Nechtěl ho naštvat, ani urazit.
"Ne, pane Forpsi. Vše je v pořádku. Sám jsem se rozhodl vám pomoci. A když už jsem tak učinil, budu stát po vašem boku až do úplného konce."
Mladý lord s úžasem hleděl do tváře staršího a snažil se z ní vyčíst jeho myšlenky. Nenacházel však nic podezřelého, ani zlověstného. Jen ten upřímný úsměv, jež snad ani nemohl být hraným. Nebylo možné tvářit se takhle a přitom mít nekalé myšlenky.
"Dobře, věřím ti. Ale stejně- můžu ti věřit?"
"Naprosto." úsměv vystřídala naprostá oddanost. Forps se zmohl ještě na jednu otázku.
"Vůbec netuším, co mám teď dělat. Chci získat své sídlo. Ale jak? Můžeš mi povědět, jak mám Macbella porazit jen s jedním okem?" v beznaději stiskl pěsti. Nikdy se necítil bezmocněji. Jen stěží zadržoval slzy.
"Nemějte strach. Dokud budu na vaší straně, nikdy se nemusíte obávat neúspěchu. Postačí, když mi
budete plně důvěřovat. Tímhle způsobem dokážete získat vše, co je vám nejdražší."
Forps byl šokován obrovskou věrností, která zaznívala v každém slově druhého muže.
" Myslíš to vážně? Úplně vše? A co se stane, když tě ztratím? Co potom? Propadnu se z vrcholu na dno!"
Ordon se zamyšleně odmlčel a pak odvětil.
" Když jste na dně, konečně se máte, od čeho odrazit. Teprve tehdy zjistíte, kam se váš život bude ubírat."
"Fajn. Myslím, že tomu rozumím. A kam půjdeme teď?"
Starší aristokrat se široce usmál.
"No, ještě jsem si zapomněl zařídit jednu dosti důležitou věc, takže až vám bude lépe, musím se…ehm…někam se musím dostavit a promluvit si s určitou osobou. Ač mi zdravý rozum
radí: "Vykašli se na to!", tak někdo se o ten rozhovor postarat musí. Uf, nebyl jsem tam déle, než půl roku. Ta bude zase vyvádět."
"Pokud jsem pochopil dobře, je řeč o ženě?" nadzvedl Forps obočí a téměř se také rozesmál.
"No, o ženě. Jmenuje se Nancy a žena je slabé slovo. Až přijdu, s vámi v patách, oba si poslechneme sáhodlouhou přednášku o tom, jak strašně se bála, že je po mně." Větu dokončil krátkým zachechtáním.
Forpsovi ale situace připadala spíše ironická.
"Je mi celkem dobře. Kdy vyrazíme?"
Ordon se zatvářil překvapeně, ale rázem se vzpamatoval.
"Můžeme už nyní, pokud si to přejete," a dodal "hlavně neodmítejte čaj, který vám Nancy bude nabízet. Jo a ještě jednu věc byste měl vědět. Mluvte s ní střídmě. Je sice vznětlivá, ale citlivá, takže držte prosím jazyk na uzdě."
Mladík kývl.
Přibližně o dvě hodiny později už oba aristokraté stáli před honosně vypadajícím domem.
Pan Ordon chvíli zaváhal, a pak otočil klíčem v zámku. Když otevíral, dveře tajemně zavrzaly.
"Nancy?? Jsi doma?" procedil nepřirozeně milým a vysokým hlasem.
O co se to pokouší?
Najednou se ukázala štíhlá žena a se slzami v očích se rozběhla k Ordonovi. Její přístup se však brzy změnil.
"Ordone! Ty žiješ! Ani nevíš, jak strašně jsem se o tebe bála! Kde jsi byl? Ty teda vypadáš!" vyrazila ze sebe a po tom, co muže obejmula, se ozvalo hlasité plesknutí.
"Jak dlouho mě hodláš takhle děsit?! Najednou se vytratíš, a já o tobě skoro rok neslyším ani psa štěknout! A pak si sem vznešeně přijdeš a voláš mě tím svým úchylným přízvukem! Co si to…" najednou zmírnila tón.
"Kdo je tenhle mladý muž?"
Ordon, si protřel tvář a suše jí odvětil
"To je mladý lord Forps. Pane Forpsi, tohle je moje žena Nancy."
"Těší mě. Ordon je sice hlupák, ale má dobré srdce." Usmála se Nancy a přívětivě je pozvala do domu.
"Dáte si čaj?" zeptala se jich, když se oba aristokraté pohodlně usadili do vysokých křesel. Oba kývli.
Pan Ordon se téměř po celý večer tvářil, jakoby chtěl něco velmi důležitého říct, ale něco mu
v tom bránilo. Po chvilkách házel rozpačité pohledy po Nancy. Ta však nevypadala, že by se jí chtělo byť jen na chvíli odejít. Jen tam tak seděla a líčila údajnou lehkomyslnost svého manžela.
Proč jí Ordon nic neřekne? V naší rodině by už dostala pěkných pár ran holí, ale on úplně mlčí! Ten čaj mu snad leze na mozek!
Forps se zamračil. Znepokojivý přístup staršího aristokrata byl přinejmenším podivný.
"Jdu spát. A Ordone! Nepokoušej se za mnou lézt, dokud se neomluvíš!"
S těmito slovy umíněně odkráčela.
Po deseti minutách zarytého mlčení to už Forps nevydržel.
"Můžeš mi říct, co se děje? Po celý večer jsi ani neceknul! To není normální. Zvláště u aristokrata jako vy ne!" křikl.
Starší aristokrat se pousmál.
"Tak vy jste si všimnul. No dobrá. Nezlobte se, ale musím se vás zeptat. Nevšiml jste si po cestě sem něčeho neobvyklého?"
"Ne. Čeho bych si měl všimnout? Obyčejná ulice plná chudiny, která se věnovala každodenním činnostem."
"Těch pohledů, které k vám padaly ze stran těch chudých."
Forpse to rozhodilo. Bylo mu naprosto ukradené, co si o něm ti žebráci myslí. Ať už to bylo cokoliv.
"No a?"
"Zírali na vás jako na něco, čeho by bylo radno se zbavit. Jako na švába v jejich chatrném domě, kterého je třeba zašlápnout…dělá mi to starosti."
"To není třeba!" zamračil se rozhodně mladík, kterého problémy druhého muže dost znepokojovaly.
"Jak poroučíte…jen se prosím držte u mě. V zájmu vašeho života a zdraví."
"Tak dobrá, když tě to uklidní. A Ordone?"
"Hm?"
"Mám ještě jednu otázku. Co Macbell?"
Ordon zvážněl.
"Váš bratr bude schopen dát mnohé oběti, aby vás našel. Neváhal by plýtvat lidskými životy ve svůj prospěch. Máte proto jen několik možností, jak přežít co nejdéle to půjde. A to, že se budete dále skrývat, nebo budete s lordem Macbellem bojoval na život a na smrt."
"Zbláznil ses!? Bojovat s ním?! S jedním okem toho budu schopen jen stěží!" rozkřikl se Forps.
"Tušil jsem to. Pamatujte, můžu vás chránit, ale vše záleží na okolnostech."
Pak se starší aristokrat odmlčel a popošel k oknu, za nímž se pomalu začínalo stmívat. Pohled do tmavých
ulic vzbuzoval beznaděj.
"No, zkrátka, musím vás naučit boji, abyste byl připraven opět čelit vašemu bratrovi."
Forps Ordona upřeně sledoval. Ovládl ho zvláštní pocit. Jakási směsice obdivu a respektu, který k němu choval. Nechápal, jak si dokáže zachovat skutečnou hrdost i přes své ohleduplné jednání. Mladík vyrůstal v přesvědčení, že pokud chce něčeho dosáhnout, musí si jít za svým, bez ohledu na oběti. Ordon takový nebyl.
"Hele, můžeš mě přestat tak šíleně zdvořile oslovovat? Myslím, že oslovení bez titulu by mělo stačit."
Starší muž kývl, ale dál naslouchal otázce, na kterou čekal.
"Kdy začneme?"
Usmál se. Jak rád Forpsovi odpověděl.
"Zítra ráno. A Nancy nám pomůže." Větu zakončil lišáckým úsměvem a dodal
" I když nadšená z toho nejspíše není."
Mladík nadzvednul obočí. Jak by jim Ordonova žena mohla pomoci? Přípravou oběda, nebo čaje?
To asi ne.
Ordon se na něj pobaveně podíval. Nešlo si nevšimnout údivu v jeho tváři. Nic ale neřekl.
"Takže, zítra ráno tě Nancy probudí a po snídani vyrazíte na místo. Tam se setkáme. Já musím ještě dnes obhlédnout situaci v okolí, než začneme trénovat."
Forps souhlasně zamručel.
Úsměv staršího aristokrata se trochu protáhl.
"No, tak já půjdu. Uvidíme se ráno."
S těmito slovy zamířil k východu.
Mladík se zašklebil, když Ordon musel mírně sklonit hlavu, aby se neudeřil do futer. Byl to zkrátka hubený dlouhán, kterému nic neuniklo.
Vedle něj si připadám, jako malé___________________________________________________________________________________________________________________________ dítě. Pomyslel si Forps, který si na svou výšku jinak stěžovat nemusel.
"Fajn. Na viděnou."
Když dveře klaply, usmál se. Vlastně to byl první upřímný úsměv po hodně dlouhé době. Zamyslel se.
Co kdybych se tu porozhlédl? Možná najdu něco zajímavého, nebo alespoň cokoli, co by naznačovalo, proč mě Ordon zachránil.
Ne, že by se na Ordona zlobil. Jen ho zajímalo, jaký měl aristokrat k jeho záchraně důvod. A pokud nějaký měl, tak jaký?
Ponořen v myšlenkách se postavil na nohy s úmyslem prozkoumat každý roh obrovského domu. Spát se mu ani v nejmenším nechtělo.
Pomalu vyšel po točitém schodišti, jež bylo lemováno zábradlím z drahého dřeva. Při pohledu na něj si Forps vzpomněl na své dětství a vzpomněl si na svého bratra. Macbell tak rád vysedával na ebenovém zábradlí a bylo mu upřímně jedno, jak moc riskantní to bylo.
Proč jsou takovými nepřáteli? Mohli být nejlepší bratrskou dvojicí v celé Anglii a oni místo toho kují plány, jak odstranit toho druhého. Byla to tak trochu ironie.
Uvědomil si, jak moc se zmýlil, když usoudil, že si se vším poradí sám. Byl Ordonovi vděčný za střechu nad hlavou i za vlídná slova útěchy. Právě uznal, jak moc je pro něj starší aristokrat důležitý. Stal se pro něj přítelem, který bude vždy a stále po jeho boku.
Jako stín.
Naproti jeho očekávání, v horním patře domu nenalezl nic, co by mu mělo pomoci odhalit pravdu o Ordonovi a jeho povaze, či čemkoli jiném.
Chystal se k odchodu, když si všiml několika krabic ve vzdáleném rohu místnosti. Věděl, že je naprosto proti vší zdvořilosti prohrabávat majetek druhých, ale nemohl si pomoct.
Pootevřel první krabici a první, čeho si všiml, byla hromada prachu a pavučin. To druhé však bylo zajímavější. A to rám s fotkami. A ne jen tak ledajakými. Se zaujetím je vytáhl a prohlížel si je. Na několika z nich stál malý chlapec se smutným výrazem. Ovšem, na poslední fotce se usmíval. Nebyl na ní sám. Vedle něj stál Ordon. Byl o něco mladší, ale byl to on.
Pro Forpse však bylo mnohem větší záhadou, co je ten chlapec na fotkách zač.
Po chvíli odolal silnému nutkání otevřít druhou krabici a odešel zpět do hlavního pokoje. Usadil se ke krbu a zamyšleně hleděl do plamenů. V hlavě mu vířilo tolik otázek, že měl pocit, že snad praskne.
"Ordone, co přede mnou tajíš?" zamumlal do prázdného ticha.
Cítil se provinile jako nikdy. Ty krabice s fotografiemi určitě nebyly ukryté na půdě jen tak pro legraci.
Dlouhou dobu přemýšlel, zda o svém slídění Ordonovi říct.
Řeknu mu to…
Mladík začal pomalu, ale jistě pociťovat únavu. Věděl však, jak obtížné pro něj bude usnout. Byl vyčerpaný už jen, když přehodnotil události uplynulého týdne. V pondělí byl mladým lordem v ctnostném sídle, ve středu okusil život chudiny a v pátek večer se ocitl na pochybách. Kam vlastně patří? Upřímně řečeno, odpověď na tuto otázku neznal. Netušil, zda ji vůbec chce znát. S těmihle úvahami si stáhl pásku z oka a ponořil se do neklidného spánku, propleteného nejasnými sny.

"Hej, Forpsi vstávej, musíme jít. Ordon už na nás čeká."
Jednooký chlapec se s trhnutím probudil. Pár vteřin mu trvalo, než si uvědomil, kde se nachází, a kdo ho budí. Kývl, ale vzápětí se mu oko začalo opět zavírat. Opětovnému usnutí zabránilo nakopnutí do zadnice.
"Jau! Co děláš?!" křikl Forps na Nancy, která se spiklenecky usmála.
"Omluv mě. Já musela, jinak by sis nedal pokoj."
"Vypadám snad jako Ordon?" zamumlal si spíše pro sebe Forps, když se stavěl na ztuhlé nohy.
"A dej si tu pásku, jde z tebe strach." Dodala žena. Věděla, jak Forpse popisování jeho rány štve, ale průpovídku na toto téma si odpustit nemohla.
Mladý lord chtěl něco namítnout, ale nechtěl se hned po ránu dohadovat. Už jen kvůli tomu, že byl v Ordonově domě.
Hlavně, když se hrabu v krabicích, do kterých mi pranic není, že ano?
"Hele, jestli chceš, můžeš vyjít před dům. Doufám, že umíš řídit kočár." nadhodila Nancy omluvně.
"Copak tu s milostivým Ordonem nevydržel už ani komorník?" otázal se žertovně mladík.
"Trefa."
Vážně milá žena. Pomyslel si Forps ironicky. Vůz řídil jen jednou a nedopadlo to zrovna slavně, ale rozhodl se nedat najevo slabost ve svých schopnostech.
Otevřel hlavní dveře a chystal se vyjít, když mu Nancy narazila na hlavu černou kápi.
"Snaž se vypadat nenápadně, nestojíme přece o problémy."
Mladík kývl a vyklopýtal ven. Bylo prosluněné letní ráno. Sluneční paprsky prosvítaly skrz větve statných stromů. Bylo to jako sen.
Pomalu přešel ke kočáru, v němž byl zapřažen nohatý vraník s vysokou šíjí.
Forps si na tenhle typ koní už dávno zvyknul. Od dětství ho učili, že jízda na těchto koních působí vznešeně, ač k pohodlí měla velmi daleko. Byl upřímně rád, že bude oře kočírovat z dostavníku.
Spokojeně si vylezl na kozlík a sledoval širokou ulici před sebou. Rozhodně nevypadala chatrně. Právě naopak. Byla jako jedna z ulic v hrdinských románech, které jemu s Macbellem v dětství předčítala chůva.
Nikdy tady nebyl, vytušil tedy, že musejí být na samém okraji Londýna. Měli zde s bratrem silně omezený vstup se slovy, že je zde spousta pochybných lidí, a chudiny, které se nedá věřit. On však nyní nabyl jiného názoru. Nebyla tady žádná chudina, nýbrž šlechtici, kteří se vypravovali na důležité události dne. Dláždění na chodnících se třpytilo, jako by bylo z drahých kovů. Bylo to poprvé, co viděl Anglii v tak nádherném světle. Většina okolních domů měla bílou omítku, na některých byly i šlechtické znaky, jako důkazy urozenosti a hrdosti pravé aristokracie.
Za několik chvil už s Nancy projížděli polem, které se táhlo ihned za protějšími domy.
"Ehm, jak dlouho pojedeme?" zeptal se konečně mladík, který se vzpamatovával z úžasného pohledu. Nancy se zamyslela, než odpověděla.
"Tak půl hodiny, ale tímhle šnečím tempem to bude věčnost." Utrousila a mlaskla na koně, který se dal do svižného klusu.
Mladík se snažil potlačit nejistý výraz a tvářil se, že situaci výborně zvládá. Po chvilce ji začal zvládat doopravdy. Usmál se. Před nimi se rozprostíraly zelené pláně, které jako by se táhly do nekonečna. Byl si jist, že se právě nachází na nejkrásnějším místě vůbec.
Žena vedle něj si všimla jeho zasněného výrazu. Vytušila, že tenhle mladík se nikdy nedostal jen tak ze sídla, aby vše mohl prozkoumat do hloubky. Jeho život se skládal z nekonečných schůzí, banketů, dohadování se s bratrem, a studií na univerzitě. Neřekla však nic. Nechtěla mu kazit velkolepý zážitek z krajiny.
Cesta pokojně ubíhala tak, že si Forps ani nevšiml, že se dostaly do lesa. Ne, že by tím byl zklamaný. I ranní les vypadal neuvěřitelně nádherně.
Všepřítomný mír byl narušen nedalekou ránou. Mladík tázavě zvedl obočí, avšak než stačil něco říct, Nancy mu odpověděla.
"Očividně budeme brzy na místě."
Ani ne za pár vteřin se před vozem rozprostřela malá mýtina s udusaným terénem, což však rozhodně nekazilo celkový dojem.
Na kraji dolíku spokojeně polehával Ordon a se spokojeným výrazem je pozoroval.
Když dojeli těsně k němu, naoko naštvaně se zamračil.
"Nancy, co jsi mu to nacpala na hlavu? Vypadá jako ty, když ráno vstaneš!"
Manželka na něj vyčítavě pohlédla.
"Co jsi to řekl?"
Pak nastal okamžik trapného ticha, za kterým následoval pobavený smích zúčastněných.
Po probrání cesty a společné snídani Ordon nadhodil to, o čem chtěl Forps po celou dobu mluvit.
"No, tak začneme s výcvikem, co říkáš, Forpsi?"
Mladíkovo oko se zalesklo a získalo nový elán. Spolu s ním i dlouho ztracenou chuť do učení. Radostně kývl.
Ordon ukázal na nedaleký tmavý kout s různým dřevěným náčiním a pomalu tam dokráčel. Při vznešené chůzi nezapomněl zakopnout, aby mladíka s Nancy pobavil.
Postupně veškeré potřebné věci a plošiny rozestavěl doprostřed. Vypadalo to jako hřiště, na kterých si Macbell tak rád hrával, zatím, co Forps rozjímal, nebo si četl knihy.
"Prolézačky?"
Zatvářil se nevěřícně.
"No, nediv se a vylez si na tu plošinu. Přejdi na druhou stranu, jestli to dokážeš."
Mladší aristokrat kývl rameny.
To je vtip? Samozřejmě, že to dokáže!
Rychle k Ordonovi přešel a vyhoupl se na vysokou dřevěnou desku. Jakmile byl nahoře, postavil se na nohy a v tom okamžiku nastala prudká změna. Svět se s ním točil. Připadal si, jako by ztratil celou pravou polovinu těla. Zakymácel se a než se nadál, žuchl sebou dolů. Nedopadl ale na zem, nýbrž na staršího muže, který se ho pokoušel jistit. Ten se usmál.
"Není to tak snadné, jak jsi myslel, což?"
Při těch slovech Forpse posadil na trávu. Mladík beze slova rozdýchával příšerný zážitek.
"No tak, to nic, Forpsi. Na, napij se." Podal mu Ordon váček se studenou vodou.
Mladý lord vodu s povděkem přijal. Byl však šokovaný, jak velkou nevýhodu mu ztráta oka přinesla. Jak moc je bezmocný. Nedokázal by teď Macbellovi čelit ani dvě minuty. Bylo to zdrcující zjištění.
On byl však odhodlaný vytrvat až do konce…i kdyby to mělo přinést jakékoli oběti. Musí jít dál a bojovat s krutým osudem.
"Chci to vyzkoušet znovu." Vyrazil ze sebe rozhodně. Ordon se na něj obdivně zadíval.
Tenhle chlapec, vytrvá-li, bude schopen docílit všeho, co si umane.
Opět tedy vstal na nohy a znovu se vyškrábal na plošinu. Vypadala vyšší, než ve skutečnosti byla. Pohled na svět jedním okem tak zkresloval. Nohy se mu třásly. Kolena, jako by měla vyskočit z kloubů, ale on byl odhodlaný vydržet do konce a nevzdávat se.
"Pro začátek se zkus udržet na nohách bez toho, aby se třepaly. Pak udělej pomalu jeden krok vpřed. Dokážeš to. Nechtěl jsem ti to říkat, ale až budeš balancovat na prázdných sudech, nejspíše si řekneš, zlatá plošina." Naváděl ho Ordon. Trénink Forpse zmáhal, ale nestěžoval si. Věděl, že jestli to vzdá, nikdy nezíská to, po čem touží.



No, omlouvám se, že to tak trvalo, avšak, jak jsem slíbila, kapitola je na 7 stran ve Wordu, a já své sliby plním :-))

Kdo byl záhadný chlapec na fotkách? Jak si Forps povede ve výcviku?
V další kapitole se můžete těšit kromě odpovědí na tyto otázky také na odhalení Ordonovy neobyčejné minulosti a na nečekanou návštěvu kejklířů.

P.S. 4. kapitoly se dočkáme nejpozději do poloviny dubna, budu vás na blogu kontaktovat a přidávat témata týdne, úvahy apod. :))
P.P.S. Pokud jste přečetli kapitolu, zanechte prosím komentář s názorem+ nějakým tím dodatkem na závěr, přecejen mi to dalo dost práce Smějící se.

Téma týdne 1- Vlak života

23. března 2013 v 13:03 | WrintingDemon
Vlak života...jediný vlak, který nemine žádného z nás.
Bez našeho tušení v něm sedíme každou vteřinu našeho bytí na tomto světě. Jako každý vlak, i tento projíždí různými místy, od ošklivých měst plných smogu, až po místa, jako z těch nejkrásnějších snů. I tenhle vlak má však svou konečnou stanici.
Stanici, na které vše končí. Avšak, jednou jízdou další začíná. I když až dalšího rána.
Vlak života je vlak křehký jako sklo. Jako skleněná váza, kterou si každý z nás musí hlídat,
a která se může každou chvíli roztříštit na maličké střepy.

Spousta lidí si vlaku života začala vážit, až když se jejich cesta začala ubírat ke svému definitivnímu konci...neudělejme proto takovou chybu jako oni a užívejme si veškeré etapy tohoto výletu.

Nakonec vám sem dám pár citátů k uvědomění si, jaká je cena vlastního života:

  • Rozum se na delší dobu zastaví v životě mnohokrát. Srdce jen jednou.
  • Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život rychle utíká.
No, a teď přijde tzv. Hymna života k povzbuzení:

Život je šance - využij ji
Život je krása - obdivuj ji
Život je blaženost - užívej ji
Život je sen - uskutečni ho
Život je výzva - přijmi ji
Život je hra - hrej ji
Život je bohatství - ochraňuj ho
Život je láska - potěš se s ní
Život je záhada - pronikni jí
Život je slib - splň ho
Život je smutek - překonej ho
Život je hymna - zpívej ji
Život je boj - přijmmi ho
Život je štěstí - zasluž si ho
Život je život - žij ho....

výhled z vlaku u Omic

Budu ráda za vaše názory na mé názory v komentářích :-)

Překvápko pro yaoisty+ yaoistky!!

23. března 2013 v 12:33 | WrintingDemon |  Ostatní
Nuže, kde začít??
Co třeba na začátku? Ano, to bude to pravé...

Tákže: S Maki jsme se rozhodly psát kratší spoluautorské yaoi povídky..........................................s postavami z Cesty k pomstě!!!

-První povídka se bude odehrávat v prostředí současné střední školy. Ordon se nám mimochodem předvede jako sexy profesor literatury a psychologický pedagog :3

Oni mi to snad udělali schválně!!

23. března 2013 v 12:29 | WrintingDemon
23.3. 2013
Propána krále!
Tak já se v 11:30 rozhodnu, že si po dlouhé době zajdu na bazén, který mám kousek od baráku.
Jaké to bylo překvapení, když jsem vešla do výřivky, ještě se mi ani neudělaly "varhánky" na prstech, a zaměstnankyně bazénu na mě:
"Slečno, končíme."
Jsem se zarazila, protože jsem neměla ponětí, o čem je řeč, že ano?
"Prosím??" moje otázka asi zněla trochu hrubě, ale budiž.
"Noo, máme plavecké závody, takže bych ráda, abyste opustila areál Wellnes centra..."
Na ten můj pohled dlouho nezapomene -_- Já mám zkrátka takový nervy!! Namáčela jsem si vlasy pro nic za nic!
No, to je zase den :-D

P.S. Do středy-čtvrtka je další(dlooouhá) kapitola Cesty k pomstě na blogu :3
P.P.S. Chystáme s Maki malé překvápko pro yaoistky, ale o tom v dalším článku S vyplazeným jazykem

Má úvaha aneb proč nemám ráda pohádky

15. března 2013 v 18:52
Nikdy jem moc nemusela psané pohádky o hrdinech, zlých čarodějnicích, princeznách, atd.
Teď už vím proč. Jsou hodně naivní. Vštěpují, že "Jak se budete chovat k ostatním, tak oni k vám"
ale právě to je hloupost.
Čím lépe se v dnešní době chováte, čím více jste ohleduplní, tím hůře se k vám lidé chovají, nebo vás jen využijí, odhodí a opět si na vás vzpomenou, až vás budou potřebovat. A přesto, že jim pomáháte, tak vás za zády pomlouvají.

No, další věcí, která mi na některých pohádkách vadí je ta neuvěřitelná mýlka, že kdo je zlý, je ošklivý a kdo je hodný, je naopak hrdinou, kterého si každý váží, a každý ho už od začátku má rád.
Proč se hrdina nikdy nesnaží zlého pochopit, snažit se ho přivést na správnou cestu, a místo toho s ním jen chladnokrevně bojuje? No dobrá, takhle to bylo vždy a je to taková
"pohádková tradice", ale stejně...

Třetí špatný faktor českých pohádek je, jak snadno vždy hrdina zvítězí nad zlem. Žádný náročný boj, žádné nebezpečí, jen rychle usekne drakovi hlavu a jde si pro náležitou odměnu, samozřejmě naprosto nezraněný a zdravý jako řípa. Získávala jsem tím dojem, že život je procházka růžovou zahradou. Jak jsem se divila, když jsem zjistila, že tomu tak není.

Poslední, co můžu podotknout, je konec typu "A žili šťastně až do smrti", nebo "A pokd neumřeli, tak tam žijí dodnes". Šťastně až do smrti? Zní to jako sen, ale bohužel, tohle podle mě nemůže nikoho připravit na skutečný život. Člověěk je přesvědčen, že vše vždy dobře dopadne.

No, každý má svůj vlastní názor, ale takhle nějak to vidím já. Ráda se s vámi podělím o další názory k tomut tématu, nebo zjistím ty vaše, tak můžete psát do komentářů, co si o pohádkách myslíte vy :-))

Nyaaa, já se zamilovala

15. března 2013 v 18:22 | WrintingDemon
Oho! Jednou se to stát muselo- zamilovala jsem se!
Ovšem, není řeč o klukovi, nýbrž o hře/filmu/sérii Final Fantasy :3 Když ono je to ták boží
A když se mi hra na ps3 dostala do rukou, nemohla jsem toho nevyužít, a zasedla jsem k tomu... řeknu vám, lepší herní zážitek jsem nedostala dlouho!
Nooo, prostě naprosto úžasné- hlavně Zack a Cloud, zlatíčka dvě :3

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=3mtlDc072cE
- super video! Miluju ho :D

Zack :3

Cloud :3
Square Enix, Final Fantasy VII: Advent Children, Cloud Strife

No, zkrátka Final Fantasy je super, DOPORUČUJU!! :)))

Ze školy XP

13. března 2013 v 9:38 | WritingDemon
Tak vás zdravím, tentokrát z hodiny informatiky...děsná nuda :P

Hlásím se :))

11. března 2013 v 18:35 | WrintingDemon
Zdravím, chci vám nyní oznámit pár věcí ohledně blogu :3

1. Na další kapitole Cesty k pomstě se usilovně pracuje
2. Zítra vám sem přidám minipovídku k zamyšlení
3. Máme novou anketu o postavách z knihy, tak hlásněte
4. Nebojte se, že se psaním jen tak skončím :D

P.S. Přijímám SB, takže v případě zájmu se hlašte v komentech :-)
P.P.S. Doufám, že si tohle alespoň jeden člověk přečte...tajně doufám...