Cesta k pomstě-Kapitola 2.

15. února 2013 v 16:36 | WrintingDemon
Nuže, je pátek, 15.2 2013. Jak příhodný a výborný den pro další zveřejněnou kapitolu
Cesty k pomstě. Je sice o stránku kratší, než ta předchozí, ale dala mi také spoustu práce.
Na třetí kapitolu se můžete těšit do konce měsíce, poněvadž bude abnormálně dlouhá (tj. tak na 7 stran A4 ve wordu).
Avšak i během tohoto "čekacího" období sem budou přidávány články pro ukrácení
dlouhé chvíle :-)
Tak tedy, konec otálení, tady to je:

Kapitola 2.


"Máš prachy, kluku?" zeptal se ho nerudně obchodník. Forpse ten nedůvěřivý přístup rozhodil.
"Budu dělat, že jsem vaši nestydatou poznámku přeslechl. Právě nyní u sebe žádné peníze nemám, ale po tom, co se dostanu na sídlo, tak…" odmítavé gesto starého muže ho umlčelo. Taková urážka a potupa!
" Poslyšte! Ze mě si legraci dělat nebudete! Já jsem aristokrat!"
"Takových jsem tu měl! A teď vypadni z mého obchodu, lůzo jedna!" popadl obchodník koště a začal s ním máchat všude kolem.
Forps na nic nečekal a vyrazil ven. Výprask koštětem bylo skutečně to poslední, co by si přál.
Ten chlap se dočista pomátl. Pomyslel si mladík hořce.
Pomalu se belhal uličkami, přičemž přemýšlel o všech událostech toho dne. Kdyby to sám nezažil, nikdy by nevěřil, že je možné, že se mu z minuty na minutu změnil celý život. Připadal si podvedený. Podvedený a méněcenný.
Najednou netušil, kudy se dát, aby pana Ordona našel. Uvědomil si, že bez něj nezmůže nic.
Vyčerpaně se schoulil podél zdi nejbližšího domu a nechal se unášet vlnou podmanivého spánku.


XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX



Ordon překvapeně zamžoural.
"To už je tma?" zamumlal překvapeně.
"No dobrá, asi se vydám za mladým lordem Forpsem. I když myslím, že mou pomoc potřebovat nebude." Dodal s mírným úsměvem, postavil se na nohy a vydal se zpět do Londýna.
Člověk by neměl cestovat v noci…mě se to však netýká.
Kousek za sebou zaslechl klapot koňských podkov. Otočil se. Obchodní dostavník k němu poklusem přijížděl.
"Kam máte namířeno?" optal se kočí.
"Do Londýna." Odpověděl Ordon krátce.
"Čirou náhodou jedu stejným směrem. Nechcete svést?" Aristokrat nabídku s povděkem přijal a vyhoupl se vedle kočího. Po chvíli ticha se muž opět ozval.
"A co dělá takový boháč jako vy sám na tak odlehlém místě, hm?"
"Jak jsem již zmiňoval, musím se co nejrychleji dostat do Londýna. Omluvte prosím mé neuctivé jednání a nepřesné odpovědi, avšak, nemohu vám poskytnout žádné detaily."
"V pořádku. Já to chápu." Procedil kočí. Bylo však znát, že ho odpověď zaskočila.
Asi po pěti minutách jízdy se Ordon rozhlédl.
Je pěkně zamračená noc. Nejspíš vás čeká pořádná bouře, lorde Forpsi. Pomyslel si při pohledu
na oblohu tak temnou, že se i Měsíc stal téměř neviditelným.
Za pár vteřin se ozvalo mohutné zahřmění. Tmavý kůň táhnoucí vůz úlekem nadskočil.
"Kde se nyní nacházíme?" nadzvedl obočí aristokrat.
"Asi míli a půl od Londýna, ale vzhledem k přicházející průtrži se cesta výrazně prodlouží."
"Rozumím."

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Forps nadskočil. Náhlé zahřmění doprovázené bleskem a prudkým rachotěním deště o střechu budovy ho vyvedlo z míry. Tohle byla jeho první noc prožitá o samotě mimo sídlo.
Byl by teď dal cokoli za šálek horkého čaje.
Pomalu se postavil na nohy a dýchl si na zkřehlé ruce, aby je alespoň trochu zahřál.
Co teď budu dělat? Ptal se sám sebe.
Když se nad tím zamyslel, situace mu připadala téměř komická.
Osamocený mladý aristokrat, přečkávající bouři v nehostinných čtvrtích Londýna.
To se k sobě ani v nejmenším nehodilo. Rozhodl se, že se trochu rozhýbe a porozhlédne se tu. Možná potká někoho, kdo mu poskytne úkryt před bouří. Mnoho si od toho nápadu nesliboval. Koneckonců, všichni lidé obdaření rozumem seděli doma u krbu.
Cestu bočními ulicemi mu osvětlovaly pouliční lampy. Zastavil se. Něco zaslechl.
Kroky? Možná… Začal se zběsile ohlížet na všechny strany. Poté se dal na útěk, potlačujíc silnou bolest. Věděl, že daleko nedoběhne, pokud se na ni bude ohlížet. Kroky zrychlily a pustily se přímo za ním. Po zátylku mu přeběhla husí kůže.
Běžel spletí úzkých uliček. Pohyb mu značně znepříjemňovaly dřevěné krabice a prázdné sudy.
Setřásl jsem ho? Srdce mu radostí poskočilo, avšak on běžel dál. Chtěl být co nejdále od svého pronásledovatele. Ať to byl, kdo to byl. Jeho téměř atletický výkon narušila slepá ulička s rezavými kovovými konstrukcemi.
Forps hlasitě vykřikl. Než však stačil efektivně zareagovat, zřítil se po hlavě do ocelové hroudy před sebou.
Z tvrdého nárazu mu nepříjemně hvízdalo v uších.
"Co to sakra je?! Už zas ty zablešený toulavý kočky! Určitě to jsou ony!" Ozvalo se z jedné z bočních budov, která se zdála jako pekárna. Ze dveří vzápětí vyběhl muž s pohrabáčem v ruce.
Když však zahlédl mladíka v hromadě harampádí, ihned se uklidnil.
"Hej. Kluku. Kluku! Jsi v pohodě?" natáhl zvědavě hlavu, přičemž se pomalu přiblížil. Natáhl ruku, aby ověřil, zda "kluk" dýchá.
"Nesahej na mě!" ohnal se aristokrat, zoufale se snažící vymanit se z nepotřebných kusů kovu.
Neznámý muž se zamračil.
"No promiň. Jen jsem myslel, že se podívám, jestli žiješ. V dnešní době nenajdeš skoro nikoho, kdo se o tebe zajímá, kluku! A vůbec, odkud seš?"
"Proč se mě vyptáváš? Dal jsem ti právo mi tykat? Jsem lord, tak se ke mně tak chovej!"
"Heh…ne, žádný lord nejsi. Jsi jenom naivní spratek, který se snaží ze sebe udělat víc, než je."
Pokusil se mu ujasnit muž. Forpse to rozladilo. Horká krev se mu zpěnila v žilách.
Nikdo nebude zpochybňovat můj původ! Nikdo nemá právo mě jakkoli soudit!
"Ty nevzdělaný hlupáku! Zalez tam, odkud jsi přišel!" utrhl se na pekaře. Ten beze slova kývl, otočil se a odešel zpět do krámu. Neměl zapotřebí dohadovat se s dětmi.
Během následujících pěti minut se Forps škrábal z hromady konstrukcí. Po usilovné snaze se mu to podařilo. Uštvaně si klekl na zem. Oblek značně ztěžkl poté, co se nacucal dešťové vody.
"Teď toho mám dost. Jdu pryč. Kamkoli. Jen nechci, aby mě další městští ubožáci litovali." Zašeptal si pro sebe a zvedl se na natlučené nohy.
Unaveně si protřepal mokré vlasy, přičemž zahlédl roztrhaný cylindr vedle svých nohou.
"Čert aby to vzal!" zaklel tiše a vydal se směrem k hlavním uličkám. Alespoň tam bude v bezpečí.
Opatrně se rozhlížel a natahoval uši, aby slyšel i ten sebemenší šelest a mohl se dát na útěk.
Konečně se dobelhal k široké ulici, jejíž střed zdobila jediná pouliční lampa, zářivě osvětlující temné obchůdky v okolí.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

"Pane?"
Ordon pomalu zvedl hlavu. Dlouhou chvíli ve voze si krátil podřimováním. Tázavě kývl.
"Už se blížíme k Londýnu. Kde si přejete vystoupit?"
"Hm…poblíž chudinských čtvrtí. Odtamtud si už poradím sám."
"Dobrá, jak si přejete." Odvětil kočí a bez dalších řečí mlaskl, čímž pobídl koně do klusu.
Déšť mezitím pomalu ale jistě odezníval. Místo něj se dostavila hustá mléčně bílá mlha, která místy skýtala zajímavý, až velkolepý pohled na odpařující se jehličnaté a smíšené lesy.
Toto prostředí přímo nutilo člověka k zamyšlení. K zamyšlení nad vlastním osudem, vlastními myšlenkami
a vůbec, nad čímkoli jiným.
Aristokrat pochmurně sklonil hlavu. Věděl, že na současné situaci není pranic k smíchu, ale také věděl, že i v těch nejtemnějších časech existuje naděje na lepší bytí na tomhle černobílém světě.
Jeho život se stále ubíral stejným směrem. A teď, když konečně přišel mladík, jemuž by mohl stát věrně po boku a být mu nápomocen, tak ho při první příležitosti ztratí. Takhle uvažoval po celý zbytek cesty. Začalo se rozednívat.
Se Sluncem přichází nová naděje. Pomyslel si se vzrůstajícím úsměvem na rtech.
"Hm, mohl bych vystoupit tady?"
Kočí kývl.
"Děkuji mnohokrát za svezení a omlouvám se, zda jsem vás obtěžoval." Řekl Ordon a podal obchodníkovi malý váček s několika Guinejemi. Kočí vykulil oči.
"N-ne, to si nemůžu vzít. Tolik peněz,"
"Jen si je vezměte. Určitě pro ně najdete lepší využití, nežli já."
"Dobrá. Mnohokrát vám znovu děkuji."
Aristokrat se na oplátku už jen usmál.
Úsměv vydá za všechna planá slova. Pomyslel si a vykročil směrem k nejchudším uličkám, které se právě probouzely k životu. Ustaraně se zamračil, když si všímal malých obchůdků, nabízejících různé zboží pochybné kvality.
"Zdravím, pane!! Nechcete nás někdy navštívit a popovídat si?" ozvala se malá skupinka žen stojících u rohu malého nevěstince.
Ordon protočil oči a snad poprvé v životě litoval svého velmi šarmantního vzhledu, kterým si vysloužil toužebné pohledy všech žen i dívek z různých společenských vrstev.
"Nikoliv, dámy. Mám však jednu malou otázku." Odvětil.
"Jakou?" zeptaly se sborově ženy.
"No, hledám zde jednoho mladého lorda. Neviděly jste ho tady náhodou? Potulovat se za bouřlivé noci po ulicích Londýna není bezpečné."
"Ne, neviděly jsme ho. A…je ten lord hezký?" začaly se nevěstky vyptávat.
"Nuže, děkuji vám za odpověď, avšak nyní odcházím." Vysekl jim velmi elegantní poklonu.
Ech, od nich se kloudných odpovědí nedozvím. Vypadá to, že si Forpse musím najít sám.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Ordon se pozorně rozhlížel všude, kde se dalo, avšak po Forpsovi ani stopa.
"Hej! Pusť mě ty zmetku! Chceš mě zabít, nebo co!? Já ti chtěl pomoct!"
"Proč mě sakra všichni litujete?! Já nejsem žádný žebrák!!"
"Fajn! Jsi dobře oblečený namyšlený žebrák s jedním okem dodržující etiketu anglické smetánky!"
"Zopakuj to!"
Starší aristokrat se usmál. Ten hlas by poznal všude. Prodral se mezi přihlížející chudinou a uviděl to.
Mladíka v černém plášti, jež se chystal popadnout límec postaršího muže, pokoušejícího se uniknout.
"Lorde Forpsi!" zvolal Ordon.
Forps otočil hlavu a na tváři se mu vytvořil výraz, velmi podobný úlevnému úsměvu a oči se mu rozsvítily.
"Tak vy jste mě nenechal na holičkách! Vrátil jste se pro mě!" rozběhl se ke staršímu aristokratovi, a kdyby mu to etiketa dovolila, nejspíše by ho radostí obejmul.
"Samozřejmě, že bych vás tu nenechal s chudinou." Přivřel pobaveně oči Ordon.
"To by sis nedovolil!"
"Že ne?" prohodil škádlivě zachránce, načež se rozesmál.
"Tak pojďte. Musíme vás přeci někde ukrýt. Až si odpočinete, řekněte mi všechno, co jste tuto noc prožil."
Forps kývl a vydal se za Ordonem, doprovázen údivem přihlížejících, jež ho považovali za pouhého žebráka.
Avšak on byl skutečným aristokratem!
Obrovská úleva však rychle odplynula. Místo ní nastoupila salva otázek, které toužil Ordonovi položit a přál si na ně dostat odpověď. Rozhodl se však mlčet, dokud se nedostanou do bezpečí.
"Takže, lorde Forpsi, dnešní noc strávíme na nejbezpečnějším místě, které si v současné situaci můžeme dovolit, ale nejdříve vám musíme pořídit pásku na to oko. Omluvte mě, ale s obrovskou ránou a zaschlou krví na tváři a na bradě skutečně vypadáte jako žebrák." Pronesl napůl vážně starší muž.
"Nezačínej s tím zase!"
Skutečně nyní působím jako žebrák? Dobré vědět…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaký máte názor na mou knihu?

Je úžasná, baví mě 68.2% (15)
Je dobrá 9.1% (2)
Normální 13.6% (3)
Nic moc 0% (0)
Nelíbí se mi 9.1% (2)

Komentáře

1 Maki Maki | Web | 9. března 2013 v 21:21 | Reagovat

tu knížku (tygrovo prokletí) si můžeš pujcit v knihovne...ale myslím že ty tam jeste dlooouho nezajdes xD //psí xxxxxxx// *.* :D PS:promíín ^^

2 anime-naru-chan anime-naru-chan | Web | 11. března 2013 v 13:18 | Reagovat

[1]: XD Jj, v pohodě, až tam půjdu, tak si ji půjčím :D

3 jiznikorea jiznikorea | Web | 13. března 2013 v 9:29 | Reagovat

dobre vedet no..:D

4 WritingDemon WritingDemon | 13. března 2013 v 9:35 | Reagovat

[3]: Tak jasně XD Upřímnost nade vše :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama