Nový začátek

28. února 2016 v 12:38 | WritingDaemon |  Ostatní
Zdravím všechny, kteří na tenhle zbloudilý blogový koráb ještě nezanevřeli
a stále se sem jednou za čas podívají. Pro ty mám skvělou zprávu- od dnešního dne se přesouvám na " http://writingdaemon.cz/ ", kde začnu znovu a nanovo. Budou tam DirkJake povídky (remake, přece jen styl psaní a všeho ostatního se značně změnil), články, a spousta dalšího, ostatně stejně jako tady.
Web by měl být spuštěn v nejbližších několika dnech a poté udržován v pravidelné aktivitě.

Těším se na vás, WritingDaemon~

P.S. Za vytvoření webu můžu poděkovat Tomovi, který nejen že mi web vytvořil,
ale také za to nic nechce, za což jsem mu- jakožto student, který žije aktivní IntrLife- neskutečně vděčná. ^^

 

sfs

9. července 2015 v 18:03

Vzhůru a zpět 02

31. srpna 2014 v 20:26 | ~WritingDemon~ |  Vzhůru a zpět
Další kapitola "Vzhůru a zpět" :o)

Už několik týdnů se chystal na kázání o krvi, které měl přednést v jednom z největších měst v celé Alternii. Navíc před početným publikem potenciálních přívrženců.
Stále dokola si svou řeč opakoval, dokud jej matka nepřistihla, že si proslov mumlá ze spaní a nepřinutila ho, dát si přestávku.
"Nemůžeš pořád jen pracovat. Jdi si popovídat s Disciple, nebo se jednoduše odreaguj, a prospi se,"
Jak Dolorosa řekla, tak syn udělal. Vydal se prozkoumat město, ve kterém mělo ke kázání dojít a uvažoval o blízké budoucnosti.
Úplně viděl, jak s velkou skupinou spojenců přesvědčuje císařovnu o své pravdě, ona svolí, a pak propustí z otroctví všechny nevolníky. Všichni budou díky snažení jeho skupinky opět štˇastní.
Nad tou představou se pousmál. Nesměl však usínat na vavřínech. Upřel pohled na dav trollů, který se začínal tvořit uprostřed velikého náměstí.
"Dej nám svý věci, starče!" zahřímal ostrý hlas jednoho z urozeně vypadajících mužů. Byl oděn ve fialovo černé vestě a kalhotách, ověšen šperky. Jeho prsty byly zdobeny několika prsteny z drahých kovů nevyčíslitelné hodnoty.
První, čeho si však Signless všiml, byla jeho výška. Byl obrovský. Všechny trolly v dohledu převyšoval nejméně o tři hlavy.
Highblood.
Krutovládce se tyčil nad staříkem, jehož před chvílí srazil na zem.
"Kdes je ukradl, co?!"
"Nejsou- nejsou kradené, pane...vracím se z trhů, kde jsem je koupil, jsou pro mou ženu-"
"DRŽ HUBU!" zahřímal Highblood a vymrštil ke starému muži jednu z mohutných pěstí. To už bylo mnoho i na Signlesse, který na poslední chvíli přiskočil před něj.
Ozvalo se tiché prasknutí, jak vládcova pěst přistála těsně pod mladíkovým pravým okem. Signless pod náporem rány poodskočil. Na místě zásahu se okamžitě začala tvořit velká krvavá podlitina.
Ani ta mu však nezabránila mluvit.
"To stačí! Nebylo už tak těch krutostí dost?!"
Highblood se zašklebil. Chtě nechtě musel uznat, že ten kluk má výdrž a odvahu.
Signless pokračoval.
"O kolik je jeho krev horší než ta vaše?! O kolik?!"
"Zasvětˇ nás do toho," ozval se posměšně svalnatý troll za vládcem.
"Všechna krev je stejná! Vaše není vznešenější! Jeho není méněcenná! Na barvě nesejde!"
Dav s údivem zašuměl a Signless nebyl jediný, kdo si toho všiml.
"Zavři mu klapačku, a ukonči to divadlo," zařval Highblood na svého poskoka. Ten mladíka popadl zezadu za ramena, silně jej sevřel, a zvedl do vzduchu.
"Drž ho pevně!"
Vládce se znovu rozmáchl, avšak Signless stihl sklonit hlavu, přičemž Highbloodova pěst s křupnutím přistála na spánku poskoka, který se skácel na zem. Takovou ránu už by chlapec neměl šanci přežít. Dopadl na nohy, a začal se davy prodírat ven, co nejdál od zvědavých pohledů místních. Odstrkoval je z cesty, snažíc se ignorovat palčivou bolest a návaly horka, které v pravidelných intervalech přicházely a odcházely.
"Z cesty!"

Po několika málo minutách kličkování uličkami se dostal do malého, polorozpadlého domku, jehož futra byla zakryta potrhanými plachtami.
"Sakra," zamumlal mladík, když si uvědomil, že se mu chvílemi ztrácí půda pod nohama, a posadil se na prašnou zem.
Jedna z plachet se odhrnula. Do prostoru vstoupil muž, o něco starší než Signless. Byl hubený a vyčouhlý. Na sobě měl jasně žlutý upnutý overal, na němž bylo našito několik černých pruhů,
a jeho hlavu zdobila jakási improvizovaná žluto-černá čelenka.
"Cizinče?"
"Jdi pryč!" vykřikl mladší s rukou přitisknutou na zranění. Poslední, co chtěl bylo, aby nějaký cizí troll věděl o barvě jeho krve.
"Hele, já ti neublížím. Mám na práci plno důležitějších věcí, vážně...jen jsem se tě chtěl na něco zeptat," řekl neznámý, "Proč jsi tak riskoval kvůli tomu staříkovi? Tohle je každodenní rutina,"
Signless se zuřivě ohradil.
"Ale to špatné! Někdo těm bestiálním způsobům musí učinit přítrž!"
"...Možná. Ale uznej, že takhle se postavit samotnému Highbloodovi je šílenství, koleduješ si o malér...omlouvám se, že jsem sem tak vtrhl, vypadalo to, že potřebuješ pomoc, ale...nejspíš o ni nestojíš," pronesl cizinec a se svěšenou hlavou vycouval.
Mladší jej na poslední chvíli zadržel. Chytil ho za zápěstí, přičemž k němu udělal pár opatrných kroků.
"Počkej,"
Neznámý tázavě naklonil hlavu a pozvedl obočí.
"Takže ty chceš odstranit vládnoucí vrstvu, jo?" zazubil se.
"Ne, to ne...chci je přesvědčit," odpověděl Signless. Nikdy neměl v úmyslu kohokoli odstranˇovat.
"Přesvědčit otrokáře a surovce o rovnosti je nemožné."
"S tímhle přístupem ano!" zasyčel mladší, "Ty snad nechceš, aby k tvým lidem přestali přistupovat jako k dobytku?"
"Chci...chci, ale sami nic nezmůžeme," namítl neznámý.
"Tak se přidej k nám,"
"K vám? Vás je snad víc?"
"Já, má matka, a má přítelkyně Disciple...pokud se k nám přidáš, budeme už čtyři, a kázáním rozšíříme náš názor do všech koutů Alternie. Změníme tenhle krutý svět v lepší místo k životu. Obyvatelé se nebudou muset bát vycházet do ulic..."
Když Signless domluvil, odmlčel se. Počkal, až se starší rozmyslí.
"Jsem Psiioniic. Stačí Psii," představil se neznámý, a nabídl mladíkovi ruku. Ten ji stiskl.
"Mě říkej Signless,"
Když si potřásli rukama a vyměnili si úsměvy, Psii se starostlivě podíval na mladšího podlitinu na tváři, jejíž okraje slabě krvácely.
"Teče ti krev, a je...červená? Nikdy jsem se s takovou krví nesetkal, odpustˇ, jestli jsem neuctivý,"
"Nevím, proč je taková, jaká je. Matka věří, že je to znamení. Věří tomu od první chvíle, co mě jako malé dítě spatřila," vysvětlil Signless. Neměl potřebu barvu své krve více rozvádět.
"Půjdeme za ostatními, dobře?"


~WritingDemon~
 


Vzhůru a zpět 01

5. srpna 2014 v 15:41 | ~WritingDemon~ |  Vzhůru a zpět
Tak, kdo ještě nečetl minulý článek, doporučuji, aby to udělal nyní, jen z důvodu lepší orientace v kapitolovce :o)
Jen tak stručně napíšu takovou upoutávku, abyste tak zhruba věděli, o čem bude povídka pojednávat :o)
___
Doby jsou zlé. Ptáte se proč? Není důležité, co dokážete, nebo jak se chováte. Jde pouze o krev. Její barva určuje vaše společenské postavení, a prakticky se kolem ní točí celý váš život. To se musí změnit.
Povídka pojednává o skupině čtyř trollů nižší krve, kteří se pomocí různých přednášek a kázání snaží dokázat, že barva krve neznamená všechno. Po čase se jejich vliv zvětšuje, a vyšší vrstvy se začínají obávat o své místo ve světě...
___

Byla obyčejná letní noc, jejíž ticho bylo narušováno pouze zurčením nedalekého potůčku, nebo cvrkáním cvrčků, ukrytých v rákosí.
"Víš, co vidíš, když takto koukáš na hvězdy?" usmála se žena vedle něj. Vyrůstal po jejím boku. Vychovala ho.
Pro malého Signlesse byla téměř matkou, kterou nikdy nepoznal.
"Ne? Jenom nějakou světelnou show, co víc bych měl vidět? Je to hezké, ale to je tak všechno,"
Dolorosa mu pocuchala tmavé vlasy. Moc dobře věděla, že to dítě vedle ní je předurčeno k velkým věcem.
"Vzhlížíš na obraz, který sledovali i naši předkové před mnoha sty lety..."
Chlapec zaklonil hlavu, a lépe se na hvězdy zahleděl. Připadal si maličký. Menší, než kdy dřív. Matka zjistila, že upoutala jeho pozornost, a tak pokračovala.
"Každý z nás má nějaký osud, který je určen již na samém počátku životní cesty...závisí na něm vše....jestli dosáhneš svých cílů...jestli dokážeš změnit vzhled jiných na svět,"
Signless se zamračil. Tak úplně nerozuměl tomu, co se mu Dolorosa snažila naznačit.
"Jednou pochopíš," pronesla konejšivě, a zabalila jej do deky.
"Zítra máme před sebou dlouhou cestu...měl bys spát..."
"Mě se ale spát nechce, chci poslouchat tvé příběhy."
"Na příběhy máš celý život...jednou ti je všechny povím, a ty je budeš moci předat dál,"
Drobný klučina se zakabonil. Nejraději by celé noci jen seděl, a naslouchal prastarým příběhům, které mu matka postupně odhalovala.
"Prosím. Jenom krátký, pak už opravdu půjdu na kutě..."
Dolorosa nakonec svolila. Uvelebila se, aby si Signless mohl pohodlně lehnout. "V dávných dobách, kdy krev byla...jen pouhou krví," ….
Její uklidňující hlas jej po dlouhých chvílích konečně ukolébal ke spánku. Takhle byl šťastný. Po boku své ochránkyně, která byla vždy připravena, položit za něj život.
Věděl, že tu pro něj vždycky bude...až do smrti.
V pravé poledne dalšího dne již byli oba poutníci na cestě. Již mnoho let se nepřetržitě přesouvali z jednoho místa na druhé.
"Proč musíme pořád takhle cestovat? Je to zdlouhavý a bez cíle," mumlal Signless. Většinou mu cestování nevadilo, ale rád by se na některých místech zdržel víc, než den, dva.
"Potřebují nás jinde," odpověděla Dolorosa, a upravila mu kápi, "Nakoupíme tady nějaké jídlo a odpočineme si někde ve stínu, ano?"
"Tak jo!" zvolal chlapec radostně. Návštěvy trhů pro něj byly ohromným zážitkem. Vzduchem se tam vznášelo tolik neznámých vůní!
Když spatřil tu spoustu nových věcí, stánků a pestrobarevných tkanin, jeho protivná nálada byla ta tam.
"Drž se u mně," zamumlala matka, když si povšimla, že se Signless vydal na sólo průzkum toho úžasného místa, plného neznámých věcí.
"Neboj, budu pár kroků za tebou!" opáčil mladík, zatím, co si fascinovaně prohlížel skupinu příchozích trollů. Na rozdíl od ostatních, kteří byli oděni do zemitých barev, oni měli oblečení nezvykle přepychové. Ruce jim zdobilo velké množství prstenů a jiných šperků.
Dolorosa si jejich přítomnost uvědomila také.
Jsou už všude...
Než však stačila nějak pohotově zareagovat, Signless stál v cestě velkolepému muži, jehož ostře rýsovaný obličej hyzdily dvě podlouhlé jizvy.
Orphaner Dualscar. Patřil k těm, kdo měli vše pod palcem. Ač byl nesmírně bohatý, byl také neuvěřitelně sobecký.
Přesto, že vlastnil obrovské jmění, šuškalo se, že okrádá prostější o poslední zbytky cenného majetku, které jim zůstaly.
Většinou však brázdil oceány se svou posádkou- Mindfang, a několika dalšími, loajálními členy. Proto matku zarazilo, že je zrovna tady.
"Co ty jsi zač?" vrhl Vodnář opovrživý pohled na malého Signlesse, který na něj ohromeně upíral oči.
Než se chlapec nadechl ke slovu, přiskočila k němu Dolorosa, která ho přitáhla do bezpečí za svými zády.
"Je to můj syn."
Dualscar si ji dlouze prohlédl, a na rtech se mu objevil náznak krutého úsměvu.
"Něměla bys ho nechávat o samotě," pronesl drsným hlasem, "Takový klenot,"
Pozornost všech přítomných se zaměřila na tu černovlasou ženu, která se snažila vydržet pohled jednoho z nejkrutějších vládců současnosti.
Nastala chvíle napjatého ticha. Tu však po chvilce narušila Mindfang, když se celá zadýchaná přiřítila od nedalekého přístavu.
"Kapitáne, naše kotva selhala,"
Svalnatý muž se naštvaně odvrátil.
"Jak mohla selhat kotva?!"
"Nejspíše nebyla dobře uvázána, lano se přetrhlo," procedila modrovlasá. Bylo na ní znát, že Dualscarův přístup jí pomalu ale jistě leze na nervy.
"Vracíme se na loď. Tahle lůza nám nestojí ani za pohled, natož za námahu a finance, které bychom investovali do zajetí," pousmál se Vodnář, a odebral se zpět na loď.
Dolorosa se již věnovala utěšování Signlesse, který se zděšeně klepal na zemi. Nešlo si nevšimnout, že jej setkání s vyšší krví vyvedlo z míry.
"No tak," zvedla jej matka do náruče, "To nic...už je dobře..."
Po nákupu potřebných věcí oba cestovatelé zamířili směrem do lesa, kde se rozhodli na pár dní usídlit. Podařilo se jim k tomu najít ideální skalní úkryt, jehož vchod- puklina ve zdi- se dal velmi snadno a rychle zamaskovat větvemi a listím.
"Jsi v pořádku, maličký?" optala se matka starostlivě, když viděla synův stále ještě vyděšený výraz.
Signless zachmuřeně přikývl. V hlavě se mu rodilo tolik otázek, že by zabralo celé hodiny, než by mu na ně Dolorosa odpověděla.
V nedalekém křoví to zachrastělo. Vzápětí se mezi větvičkami objevila drobná hlavička s černými střapatými vlasy, a zvědavým výrazem ve tváři, který se záhy změnil v radostný úsměv.
"Ahoj!"
Dívce trvalo hodnou chvíli, než se z hustého porostu dostala, což působilo přinejmenším komicky. Když se jí to konečně podařilo, pomalu se přikradla k chlapci, který se zděšeně tulil k matčině sukni.
Dolorose však bylo jasné, že dívenka žádné nebezpečí nepředstavuje, a tak se na jen usmívala. Nakonec Signlesse malinko popostrčila.
"Neboj, ona tě nesní,"
Klučina udělal pár váhavých kroků směrem k neznámé. Ta mu záhy suverénně podala ruku.
"Jsem tu úplně sama, a já....jdeme si hrát?"
Uhrančivě zelené oči se jí hravě leskly. Signless už nedokázal dlouho odolat, a nabídnutou ruku stiskl.
Aniž by to věděl, tak jediným podáním ruky začala jeho nová životní etapa...




Hlásím se + rozpis postav

5. srpna 2014 v 15:00 | ~WritingDemon~ |  Ostatní
Ahuy všichni!
V první řadě se moc omlouvám za nízkou/prakticky žádnou aktivitu, začalo léto, a byla jsem pořád pryč...včera jsem se vrátila z cirkusového tábora, a tedˇ budu do 13. 8. doma, tak ten čas využiji tady, a pokusím se nějak probudit blog :o)
Začnu třeba povídkou, kterou jsem sepsala během kouzelné noci pod stanem, jen...to bude chtít takový "úvod", protože ne každý zná Homestuck, že jo :D.
_____
Troll. Každý to slovo minimálně párkrát v životě slyšel. Nyní však nemám na mysli ošklivého obra, ani trollface. Trollové v Homestucku jsou tak trochu jiný level. Vypadají skoro jako lidé, mají šedou kůži a rohy. Mezi trolly funguje takový zvláštní systém hyerarchie, a to rozdělení "společenské prestiže" podle barev krve, přičemž fialová je nejvýše, a červená nejníže. Pro představu sem dám nějaké obrázky, popisky, a tak, a časem dovysvětlím ostatní...
Tedˇ už ale k těm postavám do povídky "Vzhůru a zpět" :o)
____

Signless/The Sufferer
Signless je jedinečný tím, že má červenou barvu krve, což je u trollů víc, než neobvyklé. Když byl malý, ujala se ho Dolorosa, která jej se vší láskou vychovala jako vlastního syna.
Povětšinou je klidný, a má jasné cíle, za kterými jde. Ovšem nikdy by (úmyslně) neudělal nic, co by ohrozilo jeho přátele, nebo matku. Bude hlavním charakterem celé tříkapitolové povídky ;o)


Dolorosa
Starostlivá, a pečující. Jinými slovy ji jednoduše nejde popsat. Po celou dobu povídky bude jakousi přihlížející ochránkyní, která nedá dopustit ani na ty, kdo si trest zaslouží. Jinak je taky velice moudrá, a ráda nabídne pomocnou ruku, nebo povzbudí. Prostě taková typická máma :o)


Disciple
Disciple bude první, kdo se k Signlessovi a Dolorose přidá, a to ještě v prvním díle. Je hezká a milá, i když trochu ztřeštěná. Ptáte se proč? Protože se stále snaží "párovat" všechny, kdo jsou v jejím okolí, ale nemyslí to zle. Když ji to baví, tak jí to nechme, no ne? :o)
Pro Signlesse je věrnou přítelkyní, a později láskou... /dál spoilerovat nebude/


Psiioniic/Psii
Další člen Signlessovy malé "družiny". Zpočátku o Signlessových plánech pochyboval, ale časem se z něj loajální kamarád, na kterého se mohou všichni spolehnout.

Mindfang
Jedna z "méně kladných" postav, ke kterým se pomalu ale jistě dostáváme. Brázdí oceány na obrovském korábu s Dualscarem, ke kterému jí váže smlouva o vzájemné pomoci a spojenectví. Jinak je zcela nezávislá. Kupředu ji pohání touha po bohatství a moci.


Dualscar
Orphaner Dualscar patří k hlavním "záporákům" celé povídky. Dal by se charakterizovat jako nesmírně bohatý, sobecký a krutý "člověk". Kdysi přísahal, že mezi ním a Mindfang nikdy nebude nic víc, než dočasné spojenectví, avšak i přes to se na ni stále pokouší zapůsobit.


Condesce
Nejbohatší a nejmocnější ze všech. Taková císařovna, která má vše pod palcem. Stejně jako ostatní z vládnoucí vrstvy prosazuje názor, že "nižší krev" se nehodí jinam, než do otroctví, nebo pod drn.


Samozřejmě je tam ještě několik důležitějších charakterů, hlavně tedy záporných, ale to bych tady psala do večera, tak tady máme pár těch nejdůležitějších. Kdo je vám nejsympatičtější, a koho naopak už od pohledu nenávidíte? :o)
~WritingDemon~


Padlý Bůh smrti- III.

7. června 2014 v 23:04 | WritingDemon |  Padlý Bůh smrti- Kapitolovka ^-^

Alan seděl na své posteli a přemýšlel o všem, co se za uplynulý den stalo. Také o svém zdravotním stavu, který se pomalu, ale jistě zhoršoval.
Už dříve uvažoval o návštěvě Undertakera. Byl to Bůh smrti ve výslužbě. Teď už si vydělával pouze kopáním hrobů, nebo prací v knihovně.
Nicméně, byl asi nejstarší smrtkou v okruhu mnoha a mnoha kilometrů. Ne, že by to na jeho vzhledu bylo znát, stále typadal jako třicátník.
Jen ta jeho povaha. Většinu času se hloupě pochechtával, nebo se schovával v rakvích svého krámku. Své zákazníky tak velmi rychle odradil.
Nyní jej navštěvovali už jen ti, kdo sí přišli pro informace, kterých měl Hrobař v zásobě vždy spoustu. Vlastně vždy dobře věděl, co se kde šustne. Byl očima a ušima organizace.
"Zítra za ním půjdu," zamumlal si Alan pro sebe, a pak ulehl ke spánku.
Příštího rána mladý Bůh smrti skutečně vyrazil za Hrobařem.
V očekávání zaklepal na těžká dřevěná vrata. K jeho překvapení, nikdo neotvíral.
Možná není doma...
Po dlouhé chvíli stiskl kulatou kliku, a dveře se otevřely. Alana do nosu udeřil zatuchlý pach mrtvol.
Jak tu může takhle žít?
"Vstup, zbloudilá ovečko, ztracená ve spletitém labyrintu svého osudu,"
UnderTakerův hlas byl velmi podobný zvuku skřípajících dveří.
"Co tě sem přivádí? Šálek výborného čaje? Nebo snad klepy tvého okolí? Sháníš rakvičku?"
Alan upřel oči na smrtku, poklidně se opírající o rakev.
"Myslím, že je se mnou něco špatně,"
"Ale jistě...vypadáš jako maličký Bůh smrti, jež nikdy nenajde klid," usmál se široce Hrobař. Měl dlouhé stříbřitě šedé vlasy, přes jejichž ofinu mu téměř nebylo vidět do jasných očí.
Chlapci se naježily chlupy na zátylku. Tohle byl vážně psychopat.
"Nenajde klid? O čem to mluvíte?" zeptal se, poněkud vyvedený z míry.
"Usedni, dáme si čaj, a prohodíme spolu jedno, dvě slova," utrousil Undetaker. Stále se šíleně usmíval.
"Tak mi řekni...jak moc to bolí? Jaký to je pocit?"
Sotva šedovlasý nalil čaj do šálků, přiblížil se k Alanovi více. Namáčkl jej na zeď, a dlouhými černými nehty obtáhl linii jeho čelisti.
"Jak...jak to víte?"
"Tajemství Boha smrti na penzi. Neznají ho ani mí nebožtíci, hehe,"
"Nechte toho, prosím. Jen...mezi smrtkami se říká, že znáte odpovědi na všechny otázky,"
Vysoukal ze sebe mladík. Chtěl mít tuhle bláznivou návštěvu z krku co nejdříve.
"Ale jistě, jistě, že znám," zahalekal Hrobař a posadil Alana do křesla. Sám si sedl naproti němu.
"Tak?"
Mladík ještě pár sekund mlčel, než se dal do řeči. Pověděl staršímu vše, co pokládal za podstatné. Od jeho strachu ze smrti, až po bolesti, které ho tak moc tížily. Na Undertakerově tváři se objevil podivný úsměv. Alana polil studený pot.
"Děje se něco?"
"Takže se stahují,"
"Co se stahuje?! Ničemu nerozumím! Nic jste mi neřekl!"
"Heh...no hořkosladké trny kolem tvého tlukoucího srdce," odvětil šedovlasý, přičemž špičkou ukazováku šťouchl chlapce do hrudi. Ten již nebyl schopen jediného slova. Kdysi četl o tajemném prokletí smrtek, Trnech smrti, ale nikdy nepočítal s tím, že postihnou zrovna jeho.
Trny smrti. Bůh smrti. Síla tisíce nevinných duší.
Teprve teď si začal uvědomovat, jak příšerná jeho situace vlastně je. Jednoho dne se se se smrtí setká tváří v tvář, a ruku v ruce s ní odkráčí. Oči se mu zalily slzami. Skutečně jednou zemře?
Hrobař mu pozvedl bradu, přičemž se zadíval do podivně vybledlých očí mladíka před sebu.
"Ale to není konec světa, jehňátko,"
Jejich rozhovor narušilo bouchnutí dveří. Mezi nimi stál Eric. Vypadal uříceně, zdálo se, že celou cestu běžel.
"Alane! Alane, hledal jsem tě!"
Hnědovlasý však zarytě mlčel. Stále se mu v hlavě rozléhala Undetakerova slova.
Takže se stahují...
Blonďákna Hrobaře vyštěkl.
"Co se stalo?! Proč neodpovídá?! Cos s ním udělal, ty starej úchyle?!"
"Nic, jen je malinko vyděšený,"
"Z čeho?!"
"Zaveď ho domů. Pak si můžeme promluvit,"
Jak starý Bůh smrti řekl, tak Eric udělal. Celou noc studoval knihy, které mu dal William. Dočetl se tam několika zmínek o Trnech smrti, ale nic podstatného.
Teď měl možnost vyptat se na vše, co ho zajímalo.
"Jak můžu Alana osvobodit?"
Undertaker se pousmál.
"Neměl bych ti takovéhle informace říkat, William by zuřil," Když si však všiml blonďákova pohledu, rychle si to rozmyslel.
"Pouze tisíc nevinných duší zvrátí rozhodnutí smrti. Nejsou to ovšem duše, které jsou určeny pro likvidaci, nýbrž duše mladých žen, či dětí. Tak praví legenda. Já však nemohu potvrdit její přesnost, a tobě doporučím jediné. Buď svému žákovi po boku až do konce. Je to vyjímečná mladá smrtka, jedna z miliónu,"
Svou řeč zakončil krátkým uchechtnutím, které měl již ve zvyku, a nejspíše si to už ani neuvědomoval.
Eric se nehodlal jen tak vzdát.
"Já Alana zachráním!!"
"Porušíš tím veškeré zákony i příkazy organizace," upozornil jej Hrobař. Byl si vědom toho, že pokud se proflákne předávání nebezpečných dat, tak si to od Willa slízne.
"Je mi to jedno! Získám těch tisíc duší a vytrhnu svého žáka ze spárů smrti!"



~WritingDemon~

Padlý Bůh smrti- II.

5. června 2014 v 7:25 | WritingDemon |  Padlý Bůh smrti- Kapitolovka ^-^
Další díl kapitolovky! :3

Ten ledový pohled...
Eric mu starostlivě položil ruku na rameno.
"Co blbneš, Alane? Je ti dobře?"
"Myslím, že si na chvíli sednu,"
Mladík ztěžka dosedl na křeslo odpočívárny. Už pár hodin se necítil dobře. Vlastně,
když se nad tím zamyslel, zle mu bylo čím dál častěji. Namlouval si, že to bude způsobeno nervozitou, ale bylo tam něco, co se mu nezdálo být v pořádku. K občasnému úzkostnému třesu a záchvatům zimnice se před nedávnem přidalo i svírání na hrudi.
Světlovlasý přejel hřbetem ruky po Alanově tváři.
"Jsi jako led. Vezmu tě domů,"
Mladší zprudka ucukl.
"Ne! Je mi dobře, Ericu!"
"Ale vypadáš hrozně! Měl by sis odpočinout, nebo něco!"
"Nech toho! Už nejsem tvůj žák!"
Rozhostilo se ponuré ticho.
Pro Erica to byla rána pod pás. Učil chlapce celých patnáct let. Skutečně od malička.
Dobře si pamatoval na den, kdy ho vzal pod svá křídla.
Ostatní děti si hrály, pobíhaly kolem, hlasitě se chechtaly,...
Malý Alan ne. Seděl na lavičce, a listoval obrázkovou knížkou. Ve tváři měl zvláštní, zadumaný výraz.
Už tehdy blonďák věděl, že to je ten klučina, kterého naučí všemu, co potřebuje správná smrtka znát a umět. Když mu to tehdy řekl, jeho obličej se poprvé rozjasnil tím neuvěřitelným úsměvem, který si zachoval dodnes.
Ze sladkých vzpomínek jej vytrhl ztrápený výraz v mladíkově tváři.
"Nechci zasahovat do ničí smrti..."

Eric se zamračil. Alanovy občasné výroky dávaly zabrat i jemu.
"Jako smrtka bys neměl být tak sentimentální,"
"Zamysli se nad tím, Ericu...lidé jsou vždy sami. Sami se narodí, a sami také zemřou,"
"Proč mluvíš o takových věcech? Jednou jsi Bůh smrti, a máš jediný úkol- brát si duše těch, jejichž čas na světě vypršel. To je všechno, štěně! Neber to tak kriticky a jdi se domů vyspat,"
Hnědovlasý už jen posmutněle kývl.
Sentimentální? Možná. Ale jsem to já...nikdy se nezměním...
Zbytek dne proběhl celkem klidně a byl zakončen návštěvou Williama, který Alanovi přidělil jeho první misi.
"Slingby na tebe dohlédne. Přecejen, poslat mladou smrtku ven samotnou, je celkem risk."
Přísně si posunul brýle na nose. Blonďák se na něj zazubil.
"Jasně, Wille, jen neměj péči..."
Pak nadřízeného poměrně hrubě odtáhl do kanceláře. Ten, ač se zmítal a prskal jako kočka, proti blonďákovým silným svalům neměl šanci.
"Co si to dovoluješ?!"
Eric se posadil na pohovku za pracovním stolem, a prosebně na Williama pohlédl. Ten mu nakonec odevzdaně pokynul.
"Tak o co jde?"
"...O Alana... vždycky byl malinko jiný, ale teď se mi přestává líbit," odpověděl ustaraně světlovlasý.
"A?"
"Nechce sbírat duše. Řekl jsem mu, že je Bůh smrti, a patří to k jeho povinnostem, ale neposlouchal mě. Povídal něco o tom, že lidé jsou věčně osamělí, či co...a že se necítí na to, aby pomáhal rozhodovat o jejich životě a smrti,"
Černovlasý šéf se na něj dlouze zadíval. Nakonec vstal, a zapátral v zásuvce s dokumenty.
"Za svůj život jsem se nikdy nesetkal s někým, jako on. Je nadmíru zvláštní, sledovat jeho věčně zadumaný výraz, plný starostí."
"A to není všechno," pokračoval Eric "Dneska málem zkolaboval...nebylo to poprvé, ale třásl se. Vyděsilo mě to. A jeho oči. Normálně jsou...no...jasné...ale v tu chvíli, jako by pohasínaly,"
William sebou prudce cukl.
"Tohle není normální."
Mezi smrtkami byly občasné nevolnosti běžné, tak, jako mezi lidmi. Ale na rozdíl od nich, Bohové smrti nikdy skutečně neonemocní chřipkou, zápalem plic, nebo podobnými chorobami.
"Já vím. Proto jsem s tím šel za tebou. Doufal jsem, že budeš vědět,"
Nadřízený se na chvíli odmlčel. Vždy si svá slova pečivě promýšlel, než je vyřkl nahlas.
"Slyšel jsi o Trnech smrti?"
"To prokletí? Kdysi jsem o tom četl, ale je to jen povídačka, kterou se děsí studenti." odpověděl suše blonďák. Nikdy nevěřil na pohádky nebo legendy, které se šířily mezi mladými. Od přírody byl spíše realista.
"Podle toho, co říkáš, by to nemusel být pouhý blábol," zamumlal Will, přičemž Ericovi podal něklik svazků "Prostuduj si to. Humphriesovi nic neříkej, abys ho zbytečně nevyděsil."
Starší knihy s vděčným kývnutím přijal, rozloučil se, a pomalu zamířil domů.



Padlý Bůh smrti- I.

1. června 2014 v 14:26 | WritingDemon |  Padlý Bůh smrti- Kapitolovka ^-^
Hoja, hoja, WD žije, a pomalu ale jistě se dostává ze zimního spánku! Už také bylo načase...
Přináším vám tedy kapitolovou povídku o mladičkém Bohovi smrti, a jeho rozdílném způsobu uvažování...
Budu moc ráda, pokud dílko okomentujete, nebo zkritizujete...
~WritingDemon~

Ti, jež jsou zodpovědní za rovnováhu mezi životem a smrtí. Ti, kteří získávají duše těch, jejichž čas již vypršel a ukládají je do knihoven, v podobách nahrávek.
Bohové smrti.
Vypadají jako lidé. Odění v černých oblecích a vyzbrojeni kosami smrti rozličných tvarů. Bez brýlí nevidí na krok. Stárnou velice pomalu, a nikdy...nikdy nezemřou. Alespoň ne přirozenou smrtí...
Jak dlouho trvá, než se taková "smrtka" vycvičí? Přesně patnáct let.
Tohle je příběh Alana Humphriese, mladého Boha smrti, a jeho učitele Erica Slingbyho.
Proč o nich?
Protože mladý Alan je nejspíše jedinou smrtkou v celé organizaci, která nechce sbírat duše. Děsí se totiž smrti.
Proč tomu tak je, to bude odhaleno v tomhle povídkovém příběhu...

Drobný Bůh smrti se pozvolným krokem blížil k obrovské prosklené budově, ve které měl od dnešního dne pracovat. Vzbuzovala respekt.
Zatřepal hlavou, a odhrnul si tmavě hnědou ofinu ze zelených očí.
A je to tady...
Jeho učitel již čekal u vchodu, aby jej provedl. Byl to vysoký ramenatý blonďák s pěti francouzskými copy na boku hlavy a malou bradkou. Přesně ten typ muže, kterého byste se báli zeptat na cestu.
Avšak Alan dobře věděl, že Eric má srdce na pravém místě. Dlouhých patnáct let jej zaučoval, a tak měli mnoho příležitostí, vzájemně se poznat. Ani jeden z nich nelitoval.
"Tak, jak se má můj absolvent?" zazubil se blonďák a přátelsky drobounkého mladíka obemknul kolem ramen.
"Vcelku dobře, jen...si nejsem jistý, že to zvládnu..." pronesl váhavým hlasem Alan.
"Tréma je normální, věř mi! Až se do toho dostaneš, bude to práce, jako každá jiná!"
Snad...
Netrvalo dlouho, a nacházeli se v samém srdci organizace. Knihovna. Nekonečná místnost s vysokým stropem, a nesčetným množstvím regálů. V každém z nich se nacházely tisíce "kazet". Jejich obsahem však nebyly filmy. Na páskách byly zaznamenány celé životy, ba i vzpomínky zemřelých lidí. Jeden člověk, jedna páska. Tak pravil zákon už celá staletí.
"Ericu? A co naše duše?"
Eric na tmavovlasého mladíka tázavě pozvedl obočí.
"Jsou nesmrtelné, co bys chtěl ještě vědět?"
Alan však namítl: "Já jen...musí být nesmrtelné vždy? Jeden Bůh smrti mi nedávno říkal, že-"
To už se starší neovládl a odsekl.
"Hloupost!"
Pak se omluvně usmál.
"Moc přemýšlíš, Alane. To se nemá,"
Pak oba pokračovali v prohlídce. Nováček si stihl prohlédnout ještě studovnu, odpočívárnu, oddělení brýlí, a v neposlední řadě poznal spoustu nových lidí, jako je...
"William T. Spears. Dneškem počínaje se stávám vaším hlavním šéfem, a zodpovídám za všechny vaše kroky. Konejte svou práci důsledně, a není se čeho bát."
Alan nejistě přikývl a upřel pohled na muže před sebou. Vysoký, vyhublý, s krátkými černými vlasy, úzkými brýlemi a kamenným výrazem ve tváři.
Budu si muset dávat pozor...
Seznámil se také s Ronaldem. Tak jako Alan, i on byl čerstvým nováčkem. Už jen svým zjevem působil, jako rozpustilý, problémový teenager.
Nazrzlé vlasy a brýle v retro stylu tuto vizáž už jen podtrhovaly. Nicméně byl asi jedinou smrtkou, se kterou hnědovlasý našel společnou řeč.
Navíc, mohl se ho vyptat na spoustu věcí.
"Jak to zatím zvládáš?"
Zrzek se zašklebil.
"Ujde to, je to tu samej stres, takže není nic lepšího, než když vypadneš ven na misi. Ale dost o mně, jakej je tvůj první dojem?"
Alan se krátce zamyslel.
"Jak říkáš...zmatený, jen co je pravda..."
"Si zvykneš. A věz, že lov duší je mnohonásobně lepší, než makačky u brýlí, nebo třídění nahrávek."odvětil Ronald, a opřel se ležérně o Williama za ním. Ten uhul stranou.
"Knoxi, do práce! Jsi jen postranní flákač!"
Ještě, než oba odešli, stihl se Alan zeptat na poslední věc.
"Viděl jste někdy smrtku, která se děsí smrti?"
Namísto teenagera se na něj pohledem zaměřil černovlasý.
"Ne, nikdy."
Tímto začala krátká kariéra Boha smrti, Alana Humphriese...




Okay, okay....alespoň něco...:)

30. dubna 2014 v 21:43 | WritingDemon |  Ostatní
Mno...WritingDemon přináší povídku....ne, není DirkJake, ani nevím, jestli bude na pokračování...nevím proč, ale povídka je z prostředí vojny, malinko poupravená (mladíci nastupují v 15-ti, nějak jsem to udělat musela/chtěla, a jiné východisko nebylo :D), hlavním hrdinou je mladý generál Dave, kterého jsem se snažila nedávno nakreslit (:D), a který má na starosti výcvik nováčků.
Nicméně si troufám tvrdit, že povídka je vcelku vydařená (alespoň po tom minulém "CampFiasku" :DD).
Jo a...abych nezapomněla....také si všímáte, že dobří blogeři/povídkáři, končí s blogy a psaním? Například nedávno Utkvělá představa, která se mi zdála opravdu sympatická, nebo ještě před několika měsíci Moss, a mnoho dalších...ale...pokud se zde najde alespoň někdo, komu se má tvorba líbí, neopustím to tady. Jako kapitán zůstanu na svém blogovém korábu až do samého konce ;)
Můžete psát komenty, připomínky, nápady,...budu za ně moc vděčná :))
P.S. Jako "illustraci" přikládám dokonalý cosplay "generála Davea", abyste si o něm udělali konkrétnější představu ;o)
~WritingDemon~

Fotky-Omegle

26. dubna 2014 v 20:40 | WritingDemon |  Ostatní
WritingDemon se poslušně hlásí! Prakticky bez šťávy a nálady na psaní, ale živá! :D
A to je myslím hlavní..:D Nicméně, posledních několik večerů trávím brouzdáním po Omegle, a děláním screenshotů. Rozhodla jsem se, pár jich sem hodit...vypadám na nich hrozně idiotsky, jelikož jsou to momentky, ale mě to prostě nedá :DDD
~WritingDemon~


Tady se mi podařilo narazit na celkem hezkého Dirka :3


No comment...:DDD


Ok, zrovna tady vypadám strašně, ale...:DDDDDDDD


Jen pro upřesnění...ten kelímek o chvíli později s mlasknutím spadl...:D


A nakonec...Nikku! :3 Ne, vážně...byl hrozně sweet a trošku mi připomínal
Tavrose z Homestucku...<3 :DD



Tak, tohle je asi konec malého, a doufám, že kapku vtipného oživení mého blogu ^-^
~WritingDemon~
P.S. Brzy budou přidávány i vlastní fotky a povídky "ze života" ze sokolnického prostředí...ano, WD bude sokolníkem! :DD

Kam dál